Temperament, charakter a Big Five: co mohou osobnostní rysy říci i psychodynamicky a z Gestalt pohledu

PhDr. Petr Cagaš a PhDr. Helena Tlachačová (2026)

Proč číst tento text právě teď?

O osobnosti se často mluví buď příliš zjednodušeně, nebo naopak příliš abstraktně, rozvláčně nebo „neprakticky“. Tento článek ukazuje, že nejrozšířenější pětifaktorový model osobnosti nemusí být jen suchý výčet rysů, ale může být užitečným propojením mezi neurobiologií, temperamentem, charakterem a hlubším psychoterapeutickým porozuměním. Může tak pomoci lépe chápat nejen klienty, ale i vlastní způsob prožívání, vztahování a fungování v životě i práci.

Obrázek 1 ̶  Mezi temperamentem a charakterem  ̶  Obrázek symbolicky vyjadřuje, že temperamentové a charakterové vlastnosti spoluutvářejí naše prožívání, vztahy, regulaci emocí i celkový způsob bytí ve světě. Zdroj: ChatGPT (2026).

Popisně vědecký pohled na osobnost (pětifaktorové rysy) x psychoterapeutický pohled (proces a vývoj)

Osobnostní rysy bývají často chápány jako poměrně stabilní dispozice k určitému prožívání a chování. Mnoha psychoterapeutům však tento jazyk není příliš blízký. Psychodynamické a Gestalt přístupy se tradičně více soustředí na vztah, proces, vývoj, aktuální organizaci prožívání a na to, co se děje „mezi“ člověkem a jeho prostředím. V Gestalt terapii navíc není self chápáno jako pevná vnitřní entita, ale jako proces, který vzniká a obnovuje se na kontaktní hranici mezi organismem a prostředím (Perls, Hefferline, & Goodman, 1994; Spagnuolo Lobb, 2001). Zároveň však Gestalt terapie nepřehlíží, že lidské prožívání má i svou relativně stabilní stránku (Perls et al., 1994). Ta se projevuje v opakujících se způsobech utváření kontaktu, v ustálených významech, rolích, stylech reagování a ve zkušenosti kontinuity sebe sama.

Naproti tomu pětifaktorový model osobnosti (Big Five) může působit příliš staticky a popisně. Zjednodušeně řečeno: tam, kde psychodynamická literatura často mluví o konstituci, toleranci afektů, psychických obranách nebo struktuře osobnosti, mluví rysová psychologie o relativně stabilních dimenzích osobnosti.

Přesto by bylo škoda oba pohledy stavět proti sobě. Big Five je totiž jeden z nejlépe empiricky podložených modelů osobnosti vůbec. Opakovaně se ukazuje jako užitečný napříč populacemi a výzkumnými kontexty (např. v psychologii zdravého životního stylu či v pracovní psychologii) a pomáhá nepodceňovat dispoziční složku osobnosti. Gestalt přístup se více zajímá o to, jak se tyto tendence utvářejí, jak se projevují v konkrétních vztazích a jak se proměňují v aktuálním poli organismu a prostředí. Big Five tak může nabídnout užitečný deskriptivní jazyk pro zachycení základních dispozic, zatímco Gestalt přístup přispívá hlubším porozuměním tomu, jak jsou tyto dispozice žity, spoluutvářeny a klinicky rozpoznávány v procesu kontaktu.

Elementární osobnost u zvířat: argument pro sílu dispozic

Doplňujícím argumentem pro to, že u pětifaktorového modelu nejde jen o umělou statistickou konstrukci, je i výzkum individuálních rozdílů u zvířat: i tam nacházíme relativně stabilní odlišnosti v chování jedinců stejného druhu, které připomínají temperamentové a osobnostní dispozice známé z lidské psychologie (Gosling, 2008).

Kde se rysy a psychodynamické a prožitkové charakteristiky potkávají?

Tento článek se určitě nepokouší nahradit psychodynamické ani Gestalt porozumění osobnosti rysovým modelem. Spíše chce ukázat, že pětifaktorový model může být užitečným překlenutím mezi neurobiologickým pohledem, temperamentem, charakterem a hlubším klinickým porozuměním. Big Five zde nebudeme chápat jako „teorii jádra osobnosti“, ale jako soustavu základních dispozic, na jejichž bázi se odehrává psychický vývoj, a které podstatným způsobem zabarvují prožívání.

V psychodynamické tradici nebyly osobnostní rysy nikdy v centru zájmu. Pozornost se soustřeďovala spíše na nevědomé konflikty, vztahové vzorce, obranné mechanismy a vývojovou úroveň osobnosti než na relativně stabilní dispozice, jaké popisují rysové modely. Přesto – nebo právě proto – může být pětifaktorový model osobnosti cenným doplňkem hlubšího porozumění osobnosti. Nikoliv jako nadřazená teorie „podstaty osobnosti“, ale jako podrobnější mapování terénu, na němž se psychický vývoj odehrává.

5 osobnostních dispozic, které tvoří „Velkou pětku“

Big Five popisuje pět širokých dimenzí: neuroticismus, extraverzi, otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost a přívětivost. Tyto rysy nejsou jen statistickými kategoriemi; poměrně stabilně souvisejí s fungováním mozku, emoční regulací i s vývojem osobnosti v průběhu života. Zároveň ovšem jejich význam nelze dobře pochopit bez ohledu na charakterovou a vztahovou historii člověka.

Temperament a charakter

Je užitečné rozlišovat mezi temperamentem a charakterem (Cloninger et al., 1993). Temperament označuje biologicky podmíněné, časně se objevující rozdíly v emoční reaktivitě a regulaci afektu. Charakter vzniká postupně v interakci s prostředím, zejména v průběhu významných vztahů; při konfrontaci s normami a zkušenostmi, které si člověk v průběhu života osvojuje. Některé rysy Big Five jsou z tohoto hlediska zřetelněji temperamentové, jiné jsou více výsledkem vývoje, seberegulace a zvnitření zkušeností.

Toto rozlišení je důležité i proto, že umožňuje lépe propojit rysovou psychologii s klinickým uvažováním. Psychodynamický pohled může ukázat, co daný rys znamená z hlediska práce s afektem, obran a vnitřních vztahových reprezentací. Gestalt perspektiva zase pomáhá sledovat, jak se daná dispozice projevuje v kontaktu s prostředím, ve způsobu utváření figur a v regulaci hranic kontaktu. Rys tedy není jen popis „toho, jaký člověk je“, ale i vodítko k tomu, jakým způsobem se jeho psychika typicky organizuje.

Neuroticismus: citlivost na hrozbu a negativní afekt

Z neurobiologického hlediska je neuroticismus nejlépe prozkoumaným rysem. Je spojen se zvýšenou reaktivitou limbického systému, zejména amygdaly, insuly a hipokampu, a se zvýšenou aktivitou stresových regulačních os, například HPA osy. Typická je také méně efektivní top-down regulace emocí prostřednictvím prefrontální kůry (DeYoung, 2010).

Z hlediska temperamentu jde patrně o nejvýrazněji konstitučně založený rys v rámci Big Five. Vysoký neuroticismus znamená, že systém reaguje citlivěji na ohrožení, ztrátu, nejistotu a vnitřní napětí. Nejde jen o to, že člověk „má silnější emoce“, ale spíše o to, že má nižší práh pro aktivaci negativního afektu a hůře se do rovnováhy vrací.

Psychodynamicky lze neuroticismus chápat jako vyšší zranitelnost vůči úzkosti, studu, vině, frustraci či hněvu. Důležité je však to, co s touto zvýšenou citlivostí udělá charakterová úroveň osobnosti. Rozhoduje kvalita obranných mechanismů, schopnost mentalizace, vnitřní stabilita ega a míra, v jaké je člověk schopen afekt tolerovat, aniž by jím byl zahlcen. Dva lidé se srovnatelným neuroticismem tak mohou fungovat velmi odlišně.

Z Gestalt pohledu bývá u vyššího neuroticismu patrné, že figura ohrožení se tvoří rychleji a přetrvává déle. Organismus jako by měl sklon znovu a znovu zachycovat možné nebezpečí, selhání nebo odmítnutí. Kontakt s prostředím pak může být méně pružný: člověk snadněji ulpívá na nedokončených situacích, vrací se k nim a obtížněji se zklidňuje. Psychoterapie proto často nemění samotnou dispoziční citlivost, ale spíše způsob, jak s ní člověk zachází.

V tomto kontextu je důležité zaměřit se na to, co se děje s energií a emocemi člověka v kontaktu s prostředím. Když člověk cítí napětí, hněv, nejistotu nebo ohrožení, měl by umět tuto energii použít k akci směrem k prostředí. Například pojmenovat, co ho trápí, zeptat se, když něčemu nerozumí, nastavit hranici, když cítí, že je na něj vyvíjen tlak, nebo požádat prostředí o podporu.

Domníváme se, že se ovšem u člověka s vyšším neuroticismem často děje to, že tato energie nejde přirozeně do kontaktu, ale „zasekne se“. Někdy ji člověk obrátí proti sobě, začne se obviňovat, zadržuje a potlačuje v sobě napětí. To je blízké modifikaci kontaktu, kterou Gestalt terapie nazývá retroflexe. Jindy se člověk přímému kontaktu vyhne, tedy odvede téma stranou, zlehčí jej, mluví kolem něj nebo jej neuchopí přímo. To připomíná deflexi. V jiném případě může mít člověk tendenci vnímat napětí především v prostředí, to znamená, že je přesvědčen, že jsou druzí proti němu. Velká část tohoto napětí přitom vzniká i v něm samotném, ale neuvědomuje si to. V Gestalt přístupu se to přibližuje projekci.

Big Five neuroticismus popisuje dispozici, tedy že někdo je náchylnější prožívat úzkost, nejistotu nebo emoční výkyvy. Gestalt přístup k tomu přidává druhou vrstvu a ukazuje, jak se tato dispozice projeví v reálném kontaktu s lidmi a prostředím. Nikoliv tedy jen „jaký člověk je“, ale co se s ním děje v situaci, kdy je pod tlakem, kdy potřebuje něco vyřídit, pojmenovat konflikt nebo ustát nelibou emoci.

Extraverze: systém odměny a vztah ke světu

Extraverze je úzce spojena s dopaminergním systémem odměny, zejména s mezolimbickými okruhy zahrnujícími nucleus accumbens a ventrální tegmentální oblast. Vyšší extraverze odpovídá vyšší citlivosti na odměnu, pozitivní stimulaci a sociální kontakt (Depue & Collins, 1999).

Na temperamentové rovině jde tedy o rozdíly v tom, jak silně člověka aktivuje možnost zisku, novosti, radosti nebo kontaktu. Vyšší extraverze neznamená jen „být hovorný“, ale obecně větší orientaci na vnější svět, aktivitu a pozitivní stimulaci. Introverze naopak není deficitem, ale spíše preferencí nižší úrovně stimulace a silnější oporou o vnitřní regulaci.

Extraverze je rysem s výraznou temperamentovou složkou, avšak zároveň citlivým na vývojové zkušenosti a kvalitu vztahového prostředí.

Psychodynamicky lze extraverzi chápat jako míru, s jakou je psychická energie investována do objektů vnějšího světa. Přirozená dispozice k citlivosti na odměnu se přitom může vývojově posílit nebo utlumit. Podporující zrcadlení, přijetí a bezpečný vztah mohou tuto tendenci rozvinout; opakované odmítání, stud nebo znehodnocení ji mohou inhibovat.

Gestalt perspektiva tu ukazuje extraverzi jako určitý styl kontaktu. Vysoce extravertní člověk vstupuje do kontaktu obvykle rychleji, energičtěji a spontánněji. U introvertnějšího člověka je kontakt často selektivnější a úspornější, nikoliv nutně chudší. Klinicky je důležité nehodnotit introverzi jako méně zdravou, nýbrž rozlišovat mezi zralým stažením, které slouží regeneraci a orientaci v sobě, a obranným ústupem z důvodu strachu nebo přetížení.

Jsme přesvědčeni, že je v souvislosti s extraverzí velmi užitečný pojem mobilizace energie. V kontaktním cyklu se nejprve objeví určitý pocit nebo potřeba, které se postupně dostávají do uvědomění, a následně se k nim začne mobilizovat energie. Teprve potom může člověk udělat krok směrem k prostředí a později, po naplnění potřeby, se z kontaktu opět stáhnout. Z tohoto pohledu může vyšší extraverze znamenat, že se člověk k prostředí mobilizuje rychleji, viditelněji a s menší vnitřní rezervou. Introvertnější člověk přistupuje k mobilizaci opatrněji, výběrověji a více organizovaně zevnitř. Neznamená to tedy, že by takový člověk měl méně kontaktu nebo byl méně schopný vztahu; spíše potřebuje pomalejší tempo, více času na zorientování se a více vnitřní jistoty, aby se kontakt mohl přirozeně stát figurou. Rozdíl proto nespočívá jen v tom, kolik kontaktu člověk vyhledává, ale také v tom, kolik podpory, bezpečí a vnitřní připravenosti potřebuje, aby se vůbec mohl obrátit směrem ke světu.

V souvislosti s Big Five to znamená, že extraverzi a introverzi nelze chápat jen jako míru společenskosti, ale také jako relativně stabilní způsob, jakým se člověk v poli obrací k prostředí. Big Five popisuje dispoziční tendenci, zatímco Gestalt terapie ukazuje, že se tato tendence vždy uskutečňuje v konkrétních podmínkách podpory, blízkosti a míry stimulace.

Otevřenost vůči zkušenosti: symbolizace a kognitivní flexibilita

Otevřenost patří k neurobiologicky méně jednoznačným rysům, ale výzkumně velmi zajímavým. Bývá spojována s kognitivní flexibilitou, s funkcemi prefrontální kůry a také s fungováním tzv. default mode network, tedy sítě výchozího režimu, která souvisí například se sebevztažným myšlením, imaginací, mentální simulací a volnějším asociativním zpracováním. Výzkumy navíc ukazují, že otevřenost může souviset i s efektivitou zpracování informací v této síti (DeYoung et al., 2005; Beaty et al., 2016).

Na rozdíl od neuroticismu jde o rys, který je méně „syrově temperamentový“ a více citlivý na kulturu, vzdělání a vývoj. Otevřenost není jen zájem o novinky či estetiku. Zahrnuje také ochotu pracovat s více významy, tolerovat neurčitost, připustit ambivalenci a zůstat v kontaktu s tím, co ještě není úplně uspořádané.

Psychodynamicky lze otevřenost chápat jako propustnost hranic ega při zachované integraci self. Vyšší otevřenost usnadňuje práci se symboly, fantazií, metaforou a prožívanou ambivalencí. Když je však osobnostní organizace křehká, může se tato otevřenost proměnit v zahlcení, chaos nebo oslabené rozlišování mezi vnitřní a vnější realitou. Vysoká otevřenost tedy sama o sobě není automaticky výhodou; velmi záleží na tom, o jak stabilní osobnost se opírá.

Z Gestalt pohledu lze otevřenost chápat jako větší flexibilitu pole a větší ochotu spontánně dovolit, aby se objevovaly nové figury. Člověk s vyšší otevřeností často snáze zachycuje jemné nuance, proměnlivé významy a nové souvislosti. Na druhé straně může být náchylnější k rozptýlení, pokud chybí dostatečné zakotvení v tělesném prožívání, hranicích a schopnosti gestalt uzavírat.

Otevřenost je tak rysem, který dobře ukazuje, jak se v osobnosti potkává dispozice s kulturou, vzděláním a kvalitou psychického vývoje.

Svědomitost: exekutivní kontrola a charakter

Svědomitost souvisí s funkcí prefrontální kůry, zejména oblastí zodpovědných za plánování, inhibici impulzů a monitorování chyb. Neurobiologicky odráží silnější top-down regulaci chování a lepší schopnost dlouhodobě řídit jednání ve vztahu k cíli (DeYoung, 2010).

Právě svědomitost je z Big Five pravděpodobně nejvíce charakterovým rysem. Samozřejmě i zde mohou temperamentové rozdíly hrát roli, například v míře impulzivity nebo stability aktivace. Výsledná podoba svědomitosti je ale ve velké míře utvářena výchovou, zkušeností s hranicemi, pravidly, očekáváními prostředí a postupnou internalizací norem.

Psychodynamicky lze svědomitost spojit se strukturou superega a se schopností odkladu uspokojení. V zralejší podobě jde o schopnost přijmout závazek, plánovat, dokončovat a regulovat své jednání bez nutnosti okamžité odměny. V méně zralé podobě může svědomitost přecházet v rigiditu, perfekcionismus, nadměrnou kontrolu či chronickou sebekritiku. Nízká svědomitost pak nemusí znamenat jen „lehkovážnost“, ale někdy i slabší vnitřní organizaci, menší odolnost vůči impulzům nebo obtížnější vytváření stabilního řádu.

Gestalt perspektiva zde připomíná, že zdravá sebekontrola není totéž co ztuhlost. Člověk může být velmi organizovaný, ale přitom odpojený od vlastních potřeb, těla, spontaneity a autenticity. V tomto smyslu je rozdíl mezi živou disciplínou a introjekty typu „musím“, „měl bych“, „nesmí se“. Zralá svědomitost podporuje kontakt s realitou a cílem; nezralá nebo přehnaná svědomitost může kontakt naopak zúžit.

Přívětivost: regulace agrese a vztahovost

Přívětivost je spojena se sociálně-afektivními okruhy zahrnujícími ventromediální prefrontální kůru, temporoparietální junkci a modulovanou reaktivitou amygdaly. Neurochemicky se zde uplatňuje serotonin a oxytocin, tedy systémy související s inhibicí agrese, afiliací a vazbou (DeYoung, 2010).

Jde o rys na pomezí temperamentu a charakteru. Část jeho základu může být dispoziční — například v míře iritability, empatie nebo základní přístupnosti k druhým lidem. Jeho výsledná podoba je však výrazně formována i vývojem, kvalitou vztahových zkušeností a tím, jak člověk integroval agresi, závislost, rivalitu a schopnost brát ohled na druhého.

Psychodynamicky přívětivost odráží způsob zpracování agrese, závisti a kvalitu internalizovaných vztahových objektů. Nízká přívětivost může souviset s podezíravostí, soupeřivostí nebo s tím, že vztahy jsou vnímány jako potenciálně ohrožující. Vysoká přívětivost může ukazovat na dobrou kapacitu empatie, reparace vztahu a prosociálního kontaktu. Někdy však může mít i obrannou podobu — například když člověk potlačuje konflikt a příliš se přizpůsobuje, aby si zachoval vztah.

Z Gestalt pohledu je důležité, že zdravá přívětivost není totéž co konfluence. Nejde o rozpuštění hranic mezi sebou a druhým, ale o schopnost zůstat v kontaktu i při rozdílu, frustraci a konfliktu. Zralá přívětivost tedy spojuje empatii s hranicemi a vztahovost se zachováním vlastního prožitkového centra. V tomto kontextu může vyšší přívětivost souviset s větší kapacitou pro reciproční a plný kontakt, protože podporuje citlivost k druhému, aniž by nutně oslabovala diferenciaci self. Nejde tedy o pouhou snahu vyhovět nebo udržet harmonii, ale o schopnost vstoupit do vztahu tak, aby bylo možné současně vnímat druhého, nést vzájemnost a zachovat vlastní stanovisko i hranice.

Big Five a hlubší porozumění osobnosti

Pro psychodynamicky nebo Gestalt orientovaného psychologa nejsou rysy Big Five cílem interpretace, ale spíše významným doplňkem pro pochopení individuality klienta. Samy o sobě neříkají, proč je osobnost taková, jaká je, jaké konflikty ji formují ani jaké obrany používá. Ukazují však něco velmi důležitého: jak citlivý je systém, jaké má konstituční limity, k jakým typům stimulace tíhne, jak organizuje kontakt a jaké formy afektu budou pravděpodobněji vystupovat do popředí.

Právě zde může být propojení rysové psychologie s psychodynamickým a Gestalt pohledem užitečné. Temperament ukazuje biologicky podmíněný styl reagování. Charakter doplňuje, co s tímto základem udělala vývojová zkušenost. Psychodynamika pomáhá rozumět vnitřnímu významu těchto uspořádání. Gestalt připomíná, že vše se nakonec děje v živém kontaktu organismu s prostředím. Big Five tak může sloužit jako jedna ze spojnic mezi „mozkem“, dispozicí a psychologickým porozuměním osobnímu příběhu.

Otázky pro čtenáře

• Které osobnostní rysy u sebe vnímám jako „dané odjakživa“ a které se během života více proměnily?

  
  

• Jak se u mě projevuje rozdíl mezi temperamentem a charakterem? Co je spíše vrozená dispozice a co spíše naučený způsob zacházení se sebou?

  
  

• Jak pracuji s afektem: mám spíše sklon k zaplavení emocemi, nebo k jejich nadměrnému ovládání?

  
  

• Jak vypadá můj typický styl kontaktu s okolím: jdu spontánně ven do světa, nebo se více opírám o vnitřní regulaci?

  
  

• Jaké vztahy a prostředí podporují můj osobnostní styl – a které jej naopak přetěžují nebo deformují?

Použité zdroje

Beaty, R. E., Kaufman, S. B., Benedek, M., Jung, R. E., Kenett, Y. N., Jauk, E., Neubauer, A. C., & Silvia, P. J. (2016). Personality and complex brain networks: The role of openness to experience in default network efficiency. Human Brain Mapping, 37(2), 773–779. https://doi.org/10.1002/hbm.23065

Cloninger, C. R., Svrakic, D. M., & Przybeck, T. R. (1993). A psychobiological model of temperament and character. Archives of General Psychiatry, 50(12), 975–990. https://doi.org/10.1001/archpsyc.1993.01820240059008

DeYoung, C. G. (2010). Personality neuroscience and the biology of traits. Social and Personality Psychology Compass, 4(12), 1165–1180. https://doi.org/10.1111/j.1751-9004.2010.00327.x

DeYoung, C. G., Peterson, J. B., & Higgins, D. M. (2005). Sources of openness/intellect: Cognitive and neuropsychological correlates of the fifth factor of personality. Journal of Personality, 73(4), 825–858. https://doi.org/10.1111/j.1467-6494.2005.00330.x

Depue, R. A., & Collins, P. F. (1999). Neurobiology of the structure of personality: Dopamine, facilitation of incentive motivation, and extraversion. Behavioral and Brain Sciences, 22(3), 491–517. https://doi.org/10.1017/S0140525X99002046

Francesetti, G. (2015). Gestalt therapy psychopathology: A field perspective. Gestalt Italy.

Gosling, S. D. (2008). Personality in non-human animals. Social and Personality Psychology Compass, 2(2), 985–1001. https://doi.org/10.1111/j.1751-9004.2008.00087.x

Perls, F. S., Hefferline, R. F., & Goodman, P. (1994). Gestalt therapy: Excitement and growth in the human personality. The Gestalt Journal Press.

Sichera, A. (2012). The personality-function in Gestalt therapy. GTK.

Spagnuolo Lobb, M. (2001). The theory of self in Gestalt therapy: A restatement of some aspects. Gestalt Review, 5(4), 276–288.

Yontef, G., & Jacobs, L. (2011). Gestalt therapy. In R. J. Corsini & D. Wedding (Eds.), Current psychotherapies (9th ed.). Thomson Brooks/Cole Publishing Co.