Komentář ke Kernbergovu rozhovoru s redaktory DER SPIEGEL (23.11. 2025): I demokracie potřebuje mírně narcistické vůdce; Trump se ovšem projevuje jako maligní narcista

PhDr. Petr Cagaš

Proč se i demokratické společnosti opakovaně obracejí k vůdcům s autoritářskými sklony? Esej inspirovaná nedávným rozhovorem DER SPIEGEL s Ottou Kernbergem rozebírá psychologii narcismu, regrese a moci – a v návaznosti na Kerbergovo hodnocení ukazuje, proč Donald Trump představuje karikaturu schopného vůdce.

Obrázek 1  ̶  Politické pódium jako psychodynamická ZOO: narcismus v obleku a paranoia v podobě krokodýla, bojujícího tzv."za správnou věc". Zdroj: ChatGPT (2026).

Otto Kernberg o vůdcích, vzdoru a regresi společnosti

Rozhovor, který na podzim roku 2025 publikoval německý týdeník DER SPIEGEL, má zvláštní sílu už z prostého důvodu, že v něm německé reportérky hovořily s Ottou Kernbergem (97). Patrně nejznámější z žijících psychoanalytiků přicestoval z USA do Německa na sérii přednášek. Za sebou měl dlouhý den plný odborných vystoupení i mediálních rozhovorů. Jediným výraznějším limitem rozhovoru nebyla únava, ale zhoršený sluch. Reportérky SPIEGELu proto využívaly technickou pomůcku: otázky převáděly z mluvené řeči do psaných poznámek v telefonu, které si Kernberg během rozhovoru četl.

Tématem rozhovoru nebyla jen americká politika (s důrazem na působení Donalda Trumpa), ale především psychologická typologie vůdců a skupin, které je vynášejí k moci. Kernberg se zde opírá jak o klinickou zkušenost, tak o vlastní životní příběh: jako židovský chlapec byl v roce 1938 vyloučen z širší vídeňské společnosti, později emigroval a celý profesní život se zabýval narcismem, agresí a destruktivitou v jednotlivci i v kolektivu.

Dobrý vůdce a jeho nepopulární vlastnosti

Jedna z nejzajímavějších pasáží rozhovoru se týká toho, jaké vlastnosti vůbec činí vůdce schopným vést. Kernberg zde formuluje větu, která jde proti zjednodušeným idealizovaným představám o „dobrém charakteru“ v politice. Doslovně říká:

„Dobré vedení vyžaduje velmi vysokou inteligenci, dobrý zdravý rozum, velké morální nasazení, přiměřený – nikoli nadměrný – narcismus a přiměřenou – nikoli nadměrnou – míru nedůvěry.“

Tato formulace je pozoruhodná hned ve dvou ohledech. Zaprvé odmítá představu vůdce bez ega. Zadruhé ukazuje, že narcismus a nedůvěřivost nejsou samy o sobě patologické – patologickými se stávají teprve tehdy, když ztratí míru a morální zakotvení. Narcismus v tomto pojetí znamená schopnost unést vlastní viditelnost, projekce druhých a odpovědnost. Nedůvěra značí realistické vědomí konfliktů, odlišných zájmů a rizik.

Hodný narcistický dědeček vs. destruktivnější vůdci volení regresivní skupinou

Kernberg v rozhovoru rozlišuje i typy skupin, které si různé vůdce vybírají. Umírněná, relativně stabilní skupina má tendenci volit vůdce, kterého popisuje téměř ironicky jako hodného dědečka s narcistickými rysy. Takový vůdce uklidňuje, slibuje mír, kontinuitu a bezpečí. Narcismus zde patrně pomáhá tomu, aby nebyl vůdce jen „administrátorem“, ale disponoval určitým charismatem.

Jiná situace nastává u skupin, které jsou regresivní, tj. silně frustrované, zahlcené strachem a pocitem bezmoci. Tyto skupiny netouží po uklidnění, ale po mobilizaci. Volí vůdce narcistického nebo paranoidního, případně vůdce, který spojuje narcismus s paranoiou: chce být milován i obáván, nabízí jednoduchý obraz světa a jasně určené nepřátele. Právě zde se otevírá prostor pro destruktivní typy autority.

Vzdor jako obrana identity

Do této úvahy nenápadně, ale velmi silně zapadá Kernbergova osobní vzpomínka na dětství. Přiznává, že jako chlapec spolu s dalšími židovskými dětmi v době útlaku vůči Židům kradl sladkosti v obchodech a cukrárnách – s vědomím, že to bylo dosti nebezpečné pro rodiče, kteří by za toto chování dítěte mohli být neúměrně potrestáni. Připustil tak dětský vzdor, způsob, jak si uchovat pocit svobody a vlastní hodnoty v situaci systematického vyloučení.

Psychodynamicky je tento moment zásadní. Ukazuje, že ne každé porušení pravidel je antisociální, a že vzdor může mít ochrannou funkci pro já. Stejná energie vzdoru se však v dospělosti může zvrtnout: buď směrem k etickému odporu proti moci, nebo směrem k destruktivnímu populismu, který slibuje „pomstu“ za domnělé křivdy místo odpovědnosti.

Trump jako negativ ideálního vůdce

Pokud nyní vezmeme Kernbergovu definici schopného vůdce vážně, nabízí se téměř ilustrativní kontrast s Donaldem Trumpem. Trump bezpochyby disponuje výrazným narcismem, avšak postrádá jeho regulovanou podobu. Jeho schopnost číst publikum je výrazně intuitivní, nevidíme příliš důkazy pro rozvinutější analytické myšlení. Nedůvěra se u Trumpa proměňuje v paranoidní vztah ke kritikům, médiím a institucím. Morální nasazení je nahrazeno loajalitou k vlastní grandiozitě.

Na tomto místě je užitečné dát prostor přímo Kernbergovu hlasu z rozhovoru, protože ukazuje nejen kritiku, ale i klinickou zdrženlivost:

„Zdá se, že chce (Trump) být svými stoupenci v každém případě milován, a zároveň se chová tak, že proti němu bojuje mnoho dalších lidí. Zároveň ale musím říci: nemohu stanovit psychiatrickou diagnózu, pokud jsem danou osobu osobně nevyšetřil. Nevím tedy, zda Trump v klinickém smyslu trpí maligním narcismem. Je možné, že se v soukromém životě chová mnohem rozumněji a slušněji než na veřejnosti – i když tomu osobně nevěřím. Jako politik však v každém případě vykazuje rysy maligního narcismu.“

Tato formulace je důležitá hned ze dvou důvodů. Zaprvé ukazuje rozdíl mezi klinickou diagnózou a politicko-psychologickou charakteristikou. Zadruhé přesně vystihuje napětí, které Trump udržuje: touhu být milován vlastní skupinou a zároveň neustálou produkci nepřátel mimo ni. Právě toto napětí je pro regresivní skupiny přitažlivé – umožňuje současně idealizaci i agresi.

Kernberg výstižně upozorňuje, že je Trump nekonzistentní: činí velká prohlášení, ale málokdy je dotahuje do konce. Právě tato dětinskost a fragmentovanost jej odlišuje od historicky nejničivějších autoritářů. Nečiní ho to ovšem neškodným.

Trump a Hitler: narcismus versus paranoia

Když Kernberg srovnává Trumpa s Adolfem Hitlerem, zdůrazňuje, že nejde o rovnítko, ale o typologickou příbuznost. Oba reprezentují vůdce, kteří čerpají sílu z regresivních skupin a legitimizují lež jako nástroj „vyššího dobra“. Rozdíl je však v poměru narcismu a paranoie.

Hitler působil výrazně paranoidněji: jeho svět byl rigidně strukturován kolem konspiračních představ, absolutních nepřátel a systematického ničení. Paranoia u něj nebyla epizodická, ale organizačním principem moci. Narcismus sloužil spíše k upevnění této struktury.

Trump je naopak výrazně narcističtější než paranoidní. Jeho nepřátelé se mění, jeho konstrukce reality jsou fluidní, často impulzivní. Paranoia u něj není systémová, ale reaktivní – objevuje se tehdy, když je zpochybněna jeho grandiozita. To jej činí méně důsledným, ale zároveň nepředvídatelným.

Jak čelit vůdcům Trumpova typu

Jedna z nejdůležitějších Kernbergových tezí se týká odporu. Autoritářský vůdce sílí ze strachu, ústupků a fascinace. Slábne tam, kde se setká s pevnou, klidnou a hodnotově ukotvenou opozicí. Ne s hysterickou morální panikou, ale s dospělou schopností unést konflikt, ztrátu iluzí a nepopularitu.

Demokracie zde nevystupuje jako samozřejmost, je závislá na určitém psychickém výkonu a odvaze. Vyžaduje zralost – od vůdců i od těch, kdo je volí.

Závěr: demokracie jako náročný vývojový úkol

Rozhovor s Kernbergem nepůsobí jako nostalgické varování pamětníka, ale jako střízlivé a realistické hodnocení současné tragické situace v globální politice, kde jsou ohrožena dlouhodobá spojenectví. Ukazuje, že autoritářství není historická anomálie, ale regresivní možnost přítomná v každé společnosti včetně společností nejbohatších, s dlouhou demokratickou tradicí. Problémem není síla, narcismus ani vůdcovství samy o sobě (zde nabízím srovnání těchto vlastností s celostním cítěním v Kuhlově pojetí). Problémem je jejich oddělení od morální integrace, dostatečné orientace v realitě a odpovědnosti.

Demokracie není přirozený stav. Je to křehká rovnováha společenských sil – a vývojový úkol.

Zdroje

Kullmann, K., & Thimm, K. (2025, 23. listopadu). Psychologie der Massen. »Am Ende hat Trump Angst vor Putin.« Ein SPIEGEL-Gespräch mit Otto Kernberg. DER SPIEGEL, 48/2025.