Terapeutické programy pro řidiče: Přechod od ostré reaktivity k empatické mentalizaci je možný

PhDr. Petr Cagaš & PhDr. Ivana Šopíková

Obrázek 1: Přechod od impulzivní, hněvivé, sebestředné interpretace dopravní situace k uvážlivé, empatické a bezpečnější reakci. Zdroj: ChatGPT (2025).

Terapeutické programy pro řidiče nejsou „převýchova“, ale cílený trénink postojů a seberegulačních dovedností, který dokáže přeladit impulz „jednat hned a podle sebe“ na schopnost číst situaci očima druhých. Spojují psychologii osobnosti (tendenci k vyšší akčnosti/impulzivitě a preferenci vlastních potřeb u rizikových řidičů) s neurovědou: krátká empatická intervence zlepšuje dostupnost mentalizační sítě v mozku, což vede k klidnějším a ohleduplnějším rozhodnutím v provozu. Výsledek? Méně zbytečných konfliktů, sankcí a stresu pro samotné řidiče – a bezpečnější prostředí pro všechny. Tento text ukazuje, proč se prožitkové programy vyplácejí víc než pouhé „přednášky“, a proč dávají smysl i těm, kdo zpočátku pochybují.

Proč někteří řidiči reagují „ostře“: osobnostní i neurovědný pohled

Zjednodušeně řečeno: část lidí má vyšší akčnost/impulzivitu a/nebo výraznější preferenci vlastních potřeb. V dopravě to zvyšuje pravděpodobnost rychlejší, „na sebe“ orientované reakce zvlášťě v emočně vypjatých situacích. Nová česká data ukazují, že rizikoví řidiči právě v těchto dvou osobnostních tendencích „vyčnívají“; rozdíly vůči bezpečným řidičům jsou až střední s ohledem na velikost účinku (Cohenovo d ≈ 0,41 pro preferenci vlastních potřeb a d ≈ 0,30 pro akčnost/impulzivitu; Cagaš, Šucha, & Novotná, 2025).

Když zkontrolujeme specifické fungování mozku, brněnská studie využívající zobrazovací metody ukázala, že po krátké empatické intervenci stoupá neurální aktivita v mediální prefrontální kůře a předním cingulu (mPFC/ACC) při sledování emočně-sociálních podnětů v podobě obětí dopravních nehod – aktivována je tedy oblast v neurálních uzlech sítě pro mentalizaci a porozumění druhým (Shaw et al., 2020). To je přesně ten most mezi osobností a neurovědou: empaticky vedená práce alespoň krátkodobě zlepšuje dostupnost mentalizační sítě a tím podporuje klidnější interpretaci chování druhých a volbu prosociálnější reakce (Shaw et al., 2020), umožňuje tedy překonat vzorec  typu  ‚Udělal to schválně → musím mu to vrátit.‘

Navíc, v současné osobnostní psychologii se stále víc akceptuje, že „osobnost“ není jen soubor neměnných rysů, ale spíš vzorec toho, jak často se objevují určité mentální stavy – Fleeson to nazývá „hustota stavů“ (density distribution of states) (Fleeson, 2001). Podle této logiky je člověk ‚impulzivní‘ nejen proto, že má impulzivní dispozice, ale také proto, že v běžném životě relativně často vstupuje do impulzivních stavů mysli – a to dále posiluje impulzivní tendence i do budoucna.

Pokud tedy mentalizační trénink způsobí, že v každodenních situacích o něco častěji aktivují mentalizační uzly (mPFC/ACC, schopnost zpomalit, číst záměry druhých, volit bezpečnější reakci), a o něco méně často nechá nastoupit ostrou reaktivitu, tak to není jen „chvilková technika“. To je v malém už změna osobnosti – ve smyslu nižší četnosti stavů typu „vybuchnu okamžitě a tvrdě“ a vyšší četnosti stavů typu „zastavím se, zhodnotím a nezničím si den“ (Fleeson, 2001).

Jinak řečeno: dostupná mentalizace funguje jako tlumič, který snižuje pravděpodobnost těch nejagresivnějších, nejvíc sebestředných reakcí. A to je přesně to, co u rizikových řidičů potřebujeme.

Proč to není „převýchova“: mentalizace jako trénovatelná meta-dovednost

Pocit, že terapeutický program je „převýchova“, je vcelku častý u účastníků na prvním setkání. Rámec mentalizace – schopnosti uvažovat o vlastních i cizích stavech mysli – nabízí jiné uchopení: nejde o vnucování názorů, ale o obnovu dovednosti, která se pod emočním tlakem, ve stresu  obvykle „vypíná“. Když stoupne nabuzení (arousal), mentalizace klesá a nahrazuje ji impulz nesený afektem (Fonagy, Gergely, Jurist, & Target, 2002; Fonagy & Bateman, 2006).

Trénink mentalizace proto funguje jako „restart“ prefrontální kontroly: zvyšuje přesnost v připisování záměrů druhým a snižuje reaktivní agresi. 

V systemickém jazyce Gregoryho Batesona nejde o “nalévání” nového obsahu, ale o změnu úrovně učení – z mechanického opakování (Learning I) k učení o tom, jak chápeme situace a volíme strategie (Learning II) (Bateson, 1972).

Co z toho má přímo řidič (a nejen společnost)

• Méně konfliktů a sankcí: lepší čtení situací (menší „chybná“ atribuce zlého úmyslu druhým) a menší tendence k odvetě – v důsledku tedy méně eskalací a stresu (Shaw et al., 2020).

• Lepší zvládání emocí a sebekontrola v zátěži: mentalizační přístup je protijed vůči sebestřednosti/agresivitě (Fonagy & Bateman, 2006).

• Praktické uplatnění mentalizačních dovedností i mimo volant: přemýšlení se zahrnutím perspektivy druhých pomáhá v práci i doma; posiluje adaptivní rozhodování.

• Menší riziko ztráty řidičského oprávnění, bodových sankcí a finančních nákladů spojených s incidenty.

Krátká scénka z provozu (před vs. po programu)

Situace: Jedeš po městě padesát. Někdo se ti nalepí na nárazník, bliká dálkovými světly, gestikuluje.

Před programem: „Co si to dovoluje?“ → nával hněvu → držíš se v pruhu „naschvál“, přibrzďuješ, dáváš mu lekci. Riziko konfliktu a reálného ohrožení stoupá.

Po programu: Zastavíš se v hlavě na dvě vteřiny. Pojmenuješ si vlastní afekt („cítím se ohrožený / ponížený“). Dáš si tři možná vysvětlení („spěchá / neumí to / má krizi“). Ustoupíš bezpečně do pravého pruhu, bez duelu. Situace končí tady a teď.

3 rychlé „if–then“ plány do reálné jízdy

• Když mě někdo vytočí → 3× se nadechnu → pojmenuju, co cítím → řeknu si 3 benigní (nekonfliktní) vysvětlení chování druhého → zvolím bezpečný manévr.

• Když spěchám a začínám riskovat → zkontroluju čas příjezdu a připomenu si, že 2 minuty nestojí za 2 roky bez řidičského průkazu → zvolím klidnější tempo.

• Když vidím chybu druhého → zkusím si představit jeho stav (únava, nepozornost) → upravím svou dráhu tak, abych neeskaloval.

Běžná praxe v EU a český právní rámec

V EU jsou rehabilitační kurzy pro řidiče rozšířené: například ve Španělsku kurzy „sensibilización y reeducación vial“ pro vracení bodů/ŘP, v Německu Fahreignungsseminar s dopravně-psychologickou složkou.

V České republice jsou od 1. 4. 2024 terapeutické programy (5×4 hodiny/20 hodin) povinné při vracení řidičského oprávnění pro vybrané skupiny – zejména pro řidiče se zákazem řízení na 18 a více měsíců a pro odmítače vyšetření na alkohol/drogy – podle zákona č. 361/2000 Sb.

Co přesně ukázala neurofyziologická studie z Brna a jak měřit účinnost terapeutických programů

Shaw et al. (2020) neměřili recidivu rizikového chování, ale neurofyziologické změny – citlivé časné markery účinku programu. U empaticky vedeného bloku po pětitýdenním programu vzrostla aktivita v mPFC/ACC při sledování videí obětí; u interaktivní úlohy se změnily vzorce zpracování směrem k mentalizaci. Autoři neuvádějí klasické Cohenovo d pro chování (tedy velikost účinku změny); v případě dané studie jde o neurofyziologický důkaz, že se příznivě změnila aktivita v oblasti, která souvisí se zapojením empatie.

Pro evaluaci účinku programů dává smysl kombinovat krátkodobé citlivé ukazatele (zobrazovací metody mozkové aktivity, simulátor, vnímání rizika, škály postoje/afektu) a dlouhodobé „tvrdé“ výstupy (přestupky, nehody) s vědomím dílčích omezení daných metod.

Evropské terapeutické programy pro řidiče: srovnání účinnosti

Evropské přehledy: Metodologicky přísné studie u DUI programů  (DUI = Driving Under the Influence; řízení pod vlivem alkoholu a drog) ukazují spíše menší, ale stabilní pokles recidivy (cca 8–9 %) proti čistě sankčním opatřením (Wells-Parker et al., 1995 shrnuto v Slootmans et al., 2017). Některé synoptické přehledy a starší projekt ANDREA uvádějí větší efekty (≈ 40 %) u cílených skupinových programů (Bartl, 2002; Slootmans et al., 2017).

Celkově platí: prožitkové/terapeutické prvky fungují lépe než pouhé edukativní přednášky—zejména jsou-li rozloženy do více sezení a kombinují práci s postoji, motivací a plánem prevence. Takto je koncipován i český terapeutický program pro řidiče, jehož provádění je supervidováno Metodickým centrem brněnského Centra dopravního výzkumu, v.v.i.

Co z toho plyne pro lektory a pro odbornou evaluaci terapeutických programů

• Vkládat prožitkové/empatické bloky a řízenou sebereflexi. Cílem není „studená přednáška“, ale zvýšení dostupnosti mPFC/ACC a mentalizační sítě – tedy přesně té části mozku, která pomáhá brzdit reaktivní agresi a číst situace sociálně, nikoliv jen „silově“ (Shaw et al., 2020).

  
  

• Měřit měkké i tvrdé výstupy. Krátkodobě citlivé neuro-/behaviorální markery a dlouhodobě přestupky/nehody, s vědomím limitů obou typů ukazatelů (Shaw et al., 2020; Slootmans et al., 2017; Bartl, 2002).

  
  

• Cílit na profily s vyšší akčností a preferencí vlastních potřeb. Právě tam bývá přínos terapeutických prvků patrně největší, protože se učí oddálit impulz a „přeložit“ situaci do méně konfliktního jazyka dřív, než přeroste v problém (Cagaš et al., 2025).

  
  

• Může to být začátek malé změny osobnosti. Ne v tom smyslu, že se z člověka stane někdo úplně jiný, ale v tom smyslu, že určité vysoce výbušné stavy se prostě budou objevovat o něco méně často (Fleeson, 2001) – protože budou průběžně tlumeny dostupnou mentalizací.

Otázky pro čtenáře (sebereflexe)

1. Kdy jsem byl(a) naposledy v dopravě tak vytočený/á, že jsem jel/a jinak, než bych jel/a s čistou hlavou?

   
   

2. Jak často si vykládám chybu druhého řidiče jako „útok na mě osobně“?

   
   

3. Co by pro mě osobně bylo horší: „ustoupit ze své pravdy“ při výkladu situace na jedné křižovatce, nebo přijít na 18 měsíců o řidičák?

   
   

4. Dokážu si v hlavě říct tři možná neútočná vysvětlení chování druhého řidiče – nebo vidím především protivný úmysl a nekompetenci?

   
   

5. Když „to ve mně vře“, mám předpřipravený krok, který si umím spustit sám (nádech, pauza, jiný výjezd), nebo jedu čistě v režimu autopilota?

Přihlášení do terapeutického programu pro řidiče v Brně: lze i dobrovolně

Přihlášení do terapeutického program pro řidiče, který vedou autoři článku, je možné přes webové stránky https://psychotestyridicu.eu/terapeuticky-program-pro-ridice, na zmíněné stránce najdete další informace k tomuto programu.

Použité zdroje

Bartl, G. (2002). ANDREA – Analysis of driver rehabilitation programmes for drink-driving offenders. European Commission, Directorate-General for Energy and Transport.

Bateson, G. (2000/1972). Steps to an ecology of mind. University of Chicago Press. (Original work published 1972).

Cagaš, P., Šucha, M., & Novotná, M. (2025). Rozdíly v osobnostních rysech a kognitivních makrosystémech dle dotazníku PSSI mezi bezpečnými a rizikovými řidiči. Československá psychologie, 69(1), 28–42. https://doi.org/10.51561/cspsych.69.1.28

Fleeson, W. (2001). Toward a structure- and process-integrated view of personality: Traits as density distributions of states. Journal of Personality and Social Psychology, 80(6), 1011–1027. https://doi.org/10.1037/0022-3514.80.6.1011

Fonagy, P., Gergely, G., Jurist, E., & Target, M. (2002). Affect regulation, mentalization, and the development of the self. Other Press.

Fonagy, P., & Bateman, A. (2006). Mechanisms of change in mentalization-based treatment of borderline personality disorder. Journal of Clinical Psychology, 62(4), 411–430. https://doi.org/10.1002/jclp.20241

SafetyCube / Road Safety DSS. (2017). Rehabilitation courses as alternative measure for drink-driving offenders. SafetyCube Consortium / European Commission.

Shaw, D. J., Czekóová, K., Špiláková, B., Salazar, M., Řezáč, P., Kurečková, V., Zámečník, P., & Brázdil, M. (2020). A neuroscientific evaluation of driver rehabilitation: Functional neuroimaging demonstrates the effectiveness of empathy induction in altering brain responses during social information processing. PLOS ONE, 15(4), e0232222. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0232222

Slootmans, F., Martensen, H., Kluppels, L., & Meesmann, U. (2017). Rehabilitation courses as alternative measure for drink-driving offenders. European Road Safety Decision Support System, SafetyCube (H2020). Retrieved from www.roadsafety-dss.eu

Wells-Parker, E., Bangert-Drowns, R., McMillen, R., & Williams, M. (1995). Final results from a meta-analysis of remedial interventions with DUI offenders. Addiction, 90(7), 907–926.