Úrovně organizace osobnosti podle Kernberga: Proč na nich záleží a jak souvisejí s moudrostí, empatií a psychickou odolností

PhDr. Petr Cagaš & PhDr. Lenka Bastlová

Obrázek 1 – Úrovně organizace osobnosti dle Kernberga: Jak by mohly vypadat pokoje klientek na různé úrovni osobnostní organizace. Zdroj: ChatGPT.

Co je to „úroveň organizace osobnosti“?

V psychodynamické psychologii se pojem „úroveň organizace osobnosti“ používá k popisu hloubky a stability základních psychických struktur, které navzdory v  psychickém životě nevyhnutelným vnitřním konfliktům, rozdílným motivům a impulzům pomáhají zaměřovat úsilí a regulovat dosahování cílů a potřeb ve složitém světě v interakci s ostatními lidmi.

Složkami osobnostní organizace jsou prvky jako je zakořeněná identita, účinnost seberegulace a obranných mechanismů, kapacita pro empatii a pro tolerování emoční ambivalence (např. uvědomění, že je možné prožívat ke stejnému člověku lásku a hněv současně).  Přesněji lze citovat moderní členění funkčních schopností osobnosti, které se dělí do těchto 4 kategorií: Identita, sebeřízení, empatie a intimita (Riegel et al., 2020). Úroveň organizace osobnosti je vlastně psychodynamickou verzí konceptu osobnostní zralost. Jedním z nejznámějších teoretických modelů je Kernbergova škála strukturální organizace osobnosti, která vychází z dlouhodobých klinických pozorování a výzkumů osobnostních poruch (Kernberg, 1984; Clarkin, Yeomans, & Kernberg, 2006).

Kernbergovo kontinuum osobnostní organizace

Kernbergovu škálu využijeme k rozlišení hlavních úrovní osobnostní organizace a jejich typických znaků – viz tabulka číslo 1 níže.

Ještě upozorňujeme, že bodové skóre používáme z didaktických důvodů. Kernberg zmiňuje myšlenku o kontinuitě osobnostní organizace, tj. je tedy možné osobnostní organizaci kvantifikovat. Psychodynamický manuál PDM-2 (Lingiardi & McWilliams, 2017) využívá pro skórování aspektů osobnostní organizace škálu 1-10, my ji z popularizačních důvodů převádíme na procentní body (tj. x10).

Tabulka č. 1: Charakteristiky úrovní organizace osobnosti

Úroveň	Popis
Psychotická (0–20 bodů)	Těžké poruchy vnímání reality, dezorganizace identity, psychotické obrany
Hraniční (20–60 bodů)	Narušená identita, splitting (štěpení), emoční dysregulace, acting-out, problémy s ambivalencí
Neurotická (60–90 bodů)	Stabilní identita, tolerance ambivalence, lepší regulace emocí
Zdravá (90–100 bodů)	Vysoká emoční zralost, stabilní vztahy, dobrá odolnost vůči stresu

Lidé pod hranicí cca 60 bodů mají vyšší pravděpodobnost splnění diagnostických kritérií pro některou poruchu osobnosti dle DSM-5 nebo ICD-11 (Blagov & Westen, 2008). Výzkumy ukazují, že právě hraniční úroveň je „kritickou zónou“ pro rozvoj BPD a dalších poruch osobnosti (Zanarini et al., 2011).

Lidé na psychotické úrovni organizace jsou mnohem častěji diagnostikováni jako duševně nemocní, u hraniční úrovně jsou duševní poruchy také častější.

Kavárenský dialog pěti žen – každá z jiné úrovně organizace osobnosti

Místo děje: Kavárna na náměstí ve větším univerzitním městě, všední den odpoledne. U jednoho stolu se sešly mladé inteligentní ženy, které by mohly být vzhledově sestrami – ale každá z nich má jinak uspořádanou psychiku. Pozorujme výňatek jejich rozhovoru a uvažujme o jejich vnitřních světech.

Lucie (psychotická úroveň)

Sedí bokem, usmívá se do prostoru. Věty nespojuje, občas zašeptá něco ke kávě. „Tohle místo má dobrý proud. Dneska asi nepřijdou. Nebo už tu byli?“

Uvnitř: Nerozlišené myšlenky a afekty. Pocit zvláštního významu, ale i nejistoty.

Zvenčí: Působí dětsky roztomile, trochu podivně, jakoby lehce opilá „poezií světa“.

Sandra (nižší hraniční)

Dojde pozdě, hodí kabelku na stůl. „Sorry, úplně mě to dneska sejří. Všichni mě serou. A pak čekám jako idiot. Dáš mi cigáro?“

Uvnitř: Vztek, opuštěnost, zároveň touha být přijatá. Její napětí vybuchuje ven.

Zvenčí: Působí jako silná a nepřístupná, ale je zjevné, že něco uvnitř „drhne“.

Jana (střední hraniční)

„Já to mám taky tak – furt přemýšlím, co kdo řekl, a pak se cítím jako blbka.“ Usmívá se, ale je v ní neklid. „Neumím být sama sebou. Buď se přizpůsobím, nebo vybuchnu.“

Uvnitř: Silná vnitřní tenze, touha po klidu a uznání. Často přemýšlí, co je s ní „špatně“.

Zvenčí: Působí převážně mile, citlivě, jako někdo, kdo hodně čte o seberozvoji.

Klára (vyšší hraniční)

Mluví klidně: „Já už se tolik nesnažím vyhovět. Když něco nevydržím, řeknu to. Ale je to proces.“ Dívá se na ostatní, respektuje prostor.

Uvnitř: Vnímá napětí, ale dokáže ho vcelku držet. Má zkušenost s terapií, umí si dovolit nejistotu.

Zvenčí: Působí sebejistě, ale ne dominantně. Je jako přirozený stabilizátor skupiny.

Eva (neurotická)

„Je zajímavé, že každá máme tu bolest jinde. Ale všechny se snažíme.“ Chvíli mlčí. „Někdy si jen říkám: stačí být.“

Uvnitř: klidná reflexe, schopnost nést i cizí emoce. Vnímá propojení bez pohlcení.

Zvenčí: působí jako někdo, kdo už mnoho prošel – ne hlukem a dramatem, ale tichostí.

Psychická porucha, rozvodovost, vzdělání a štěstí: Jak s tím souvisí úroveň organizace osobnosti?

Výzkumy naznačují, že čím nižší je úroveň organizace osobnosti dle Kernbergova členění, tím vyšší je celoživotní pravděpodobnost výskytu některé poruchy z osy I (např. deprese, úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy nebo závislosti). U osob s nižší hraniční organizací je například celoživotní prevalence depresivních epizod odhadována na více než 50 % (Doering et al., 2010). Z hlediska partnerských vztahů je rozvodovost výrazně vyšší u jedinců s hraniční nebo psychotickou organizací, a to až 2–3× oproti neurotickým jedincům (Gunderson, 2001). Stejně tak akademická úspěšnost a socioekonomický status obecně pozitivně korelují s vyšší osobnostní integrací (Westen & Arkowitz-Westen, 1998).

Naopak nižší úrovně organizace osobnosti bývají spojeny s častějšími výpadky v kariéře, nestabilitou zaměstnání a zvýšeným psychosociálním stresem. Co se týče subjektivně vnímaného štěstí (měřeno například škálami životní spokojenosti), lidé s neurotickou a vyšší úrovní osobnostní organizace dosahují v průměru o 15–30 percentilových bodů vyšších výsledků než osoby na hraniční nebo psychotické úrovni (Luyten & Blatt, 2011).

Souvislost s moudrostí a mentalizací

Výzkumy naznačují, že vyšší úroveň organizace osobnosti pozitivně koreluje s mentalizační kapacitou i moudrostí.

●       Lidé na neurotické úrovni mají vyšší schopnost chápat mentální stavy druhých i zvládat vnitřní konflikty (Bateman & Fonagy, 2016).

●       Moudrost, definovaná jako schopnost zvládat komplexní sociální situace a nést ambivalenci, pozitivně koreluje s vyšší úrovní osobnostní organizace (Glück, 2018).

Empatie a úroveň organizace osobnosti

Nižší úrovně osobnostní organizace (zejména nižší a střední hraniční) jsou spojeny s nižší afektivní empatií, ale kognitivní empatie (porozumění myšlenkám druhých) může být u některých hraničních jedinců paradoxně dobrá nebo dokonce zvýšená (New et al., 2012).

Proč tomu tak je? Lidé s hraniční strukturou se často naučí „číst“ druhé jako obrannou strategii přežití, ale jejich emoční rezonance je omezena chronickým vnitřním napětím, projekcemi a méně zralými obrannými mechanismy. Hraniční organizace osobnosti je z podstatné části vlastně účelným pozastavením některých složek osobnostního vývoje z důvodu rané traumatizace, což může zároveň vést k dysproporčnímu rozvoji jiných kapacit, byť ty nejsou obvykle dostatečné pro četné vývojové úkoly dospělého života.

Typické obranné mechanismy podle úrovní osobnostní organizace

Jedním z hlavních korelátů organizace osobnosti je nevědomá preference určitých psychických obran, které slouží k uchování sebeúcty. Podstatnější pro určení organizace osobnosti je přitom spíše relativní nedostupnost zralejších obran než občasné využívání obran „primitivnějších“ (McWilliamsová, 2015). Proč jsou vlastně některé obrany považovány za méně zralé? Neboť jsou tzv. „nákladné“, vedou k příliš výrazným zkreslením reality nebo ohrožují vztahovou rovnováhu do takové míry, že za cenu okamžité úlevy od úzkosti „ničí“ jinak potenciálně nosné dlouhodobé vztahy.

Níže uvádíme rozšířenou tabulku (tabula č.2) osobnostní organizace, která obsahuje typické obranné mechanismy (Kernberg, 1984; Perry & Bond, 2012).

Tabulka č. 2: Rozšířené členění úrovní a podúrovní osobnostní organizace a jejich souvislost s obrannými mechanismy

Úroveň / podúroveň	Typické znaky	Převládající obrany
Psychotická (0–20)	Porucha testování reality, identita rozpadlá či difúzní, primitivní fantazie	Projektivní identifikace, popření, magické myšlení
Hraniční – nižší (20–35)	Nestabilní identita, silná emoční labilita, acting-out, paranoidita	Splitting, projekce, externalizace, disociace
Hraniční – střední (35–50)	Ambivalence, impulzivita, opakování destruktivních vztahových vzorců	Idealizace-devalvace, regresivní obrany, popření
Hraniční – vyšší (50–60)	Zvýšená reflexe oproti předchozím podúrovním, snaha o stabilitu, přítomnost vhledu, ale přetrvávající křehkost	Kombinace primitivních a vyšších obran, někdy i racionalizace
Neurotická (60–90)	Koherentní identita, schopnost pociťovat ambivalenci a vinu, relativně stabilní vztahy	Intelektualizace, izolace afektu, vytěsnění
Zdravá (90–100)	Vysoká emoční zralost, integrace Self, schopnost nést složité emoce i vztahy	Sublimace, humor, altruismus, anticipace

Blíže ještě rozvádíme zvláště hraniční stupně osobnostní organizace, aby bylo mj. ještě více zřejmé, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly:

Nižší hraniční úroveň je charakterizována výraznou emoční dysregulací, častým acting-out (např. sebepoškozování, výbuchy hněvu), černobílým myšlením a labilní identitou. Obranné mechanismy jsou převážně primitivní, například projekce nebo splitting. Tito jedinci často inklinují ke krátkodobým vztahům s opakujícími se vzorci opuštění a chaosu. V terapeutickém kontaktu bývají nestabilní, s tendencí k idealizaci a následné devalvaci terapeuta.

Střední hraniční úroveň představuje častější klinický obraz. Typická je schopnost sebereflexe v určitých oblastech (např. intelektuálně), přesto přetrvávají rigidní emoční vzorce a konflikty v oblasti autonomie a závislosti. Osoby se střídavě pokoušejí o hlubší vztahovou vazbu, ale často nezvládají frustraci a zranění. V terapii mohou být motivované, ale narážejí na opakované obranné cykly a přenosové komplikace.

Vyšší hraniční úroveň se již částečně blíží neurotické. Identita je zřetelnější, duševní bolest vnímaná více reflektovaně, schopnost nadhledu je přítomná alespoň epizodicky. Obrany jsou částečně přechodné – objevuje se intelektualizace, humor, ale v krizových situacích se stále aktivují obrany primitivního rázu. Klient je často schopen pracovat v psychoterapii kontinuálně, vztahová dynamika je stabilnější, a terapeutická aliance může být zásadně léčivá.

Jaké silné stránky nejsou přímo vázané na úroveň osobnostní organizace?

Máme vlastně dobrou zprávu pro čtenáře, který např. trochu pochybuje o své vlastní úrovni organizace, a to v tom smyslu, že organizace osobnosti samozřejmě není jedinou významnou charakteristikou osobnosti. Existují další osobnostní rysy a schopnosti, které mohou i méně rozvinutou osobnostní organizaci významně posilovat.  Některé individuální kvality jsou totiž relativně nezávislé na úrovni strukturální organizace a mohou tak pomáhat kompenzovat její deficity (viz tabulka č. 3):

Tabulka č. 3: Psychické dispozice, které jsou vcelku nezávislé na úrovni organizace osobnosti

Oblast	Proč je daná oblast relativně nezávislá na organizaci osobnosti
Inteligence	Primárně biologicky podmíněná; umožňuje kognitivní zpracování reality i u lidí s narušenou identitou
Tvůrčí schopnosti	Emoční intenzita a ambivalence mohou paradoxně podporovat kreativitu, i když bez stabilního Self
Sociální obratnost (i když někdy manipulativní)	Často vzniká jako naučená strategie přežití
Odolnost v akutních krizích	Vyvinutá adaptace na chronický stres během vývoje
Sebereflexe (pokud je přítomná)	Někteří „socializovaní borderline“ mají slušný intelektuální vhled navzdory slabé emoční integraci

Kdy může být nízká organizace osobnosti výhodou?

Ačkoli se nízká úroveň organizace osobnosti (zejména hraniční a psychotická) obvykle chápe jako klinicky riziková  ̶  jak již ostatně docela jednoznačně vyplývá z tohoto článku, tak v určitých kontextech může paradoxně přinášet vývojové či adaptační výhody. Nízká organizace osobnosti může být sice nevýhodná z hlediska vztahové stability v dlouhodobých emočně intimních vztazích, ale výhodná z hlediska přežití, přizpůsobivosti a syrové autenticity – zejména v prostředích, kde normy a reflexe selhávají a zůstává pouze bezprostřední rezonance a reakce. Rozebíráme to podrobněji zde:

1. Syrová tvořivost a přístup k nevědomí

Hraničně organizovaní jedinci mají sníženou cenzuru ega a častější přístup k preverbálním a obrazným rovinám prožívání. Díky tomu mohou být tvořivější, expresivnější a originálnější (Knafo & Feiner, 2006), pokud u nich existuje alespoň základní symbolizační kapacita.

2. Intenzita vztahového napojení

Lidé s hraniční strukturou často disponují silnou afektivní rezonancí, která – je-li ukotvena – umožňuje hlubší vztahové napojení a autenticitu (Fonagy & Luyten, 2009). Jejich „emoční radar“ je mnohdy velmi citlivý – vnímají nuance vztahových proměn a často intuitivně reagují na změny v naladění druhých, což může vytvářet pocit opravdového, živého kontaktu bez přetvářky nebo povrchní sociální masky.

3. Odolnost vůči rigiditě a konformitě

Hraničně organizovaná psychika často nefunguje v souladu se společenskými normami – což může být výhodné v prostředích, kde je adaptivnější rychlá afektivní reakce, schopnost přežít chaos a fungovat mimo standardní pravidla. V situacích, kde selhávají struktury, zákony či předvídatelnost, může právě emocionálně řízená, instinktivní reaktivita, schopnost jednat i v prostředí zmatku a ignorovat formální očekávání představovat výhodu pro přežití nebo udržení autonomie, zatímco strukturálně rigidnější jedinci mohou zůstat paralyzovaní či eticky „uvěznění“.

Například ve strukturálně rozvrácených podmínkách (slumy třetího světa, konfliktní zóny, prostředí bez práva) může hraniční organizace paradoxně poskytnout vyšší šanci přežití než rigidní neurotická struktura, která spoléhá na předvídatelnost a vnitřní pravidla (Paris, 2005).

4. Zachování kontaktu se zranitelností

Nízká organizace Self paradoxně znamená větší otevřenost k bolesti, která – pokud je doprovázena hlubokým a bezpečným vztahem – umožňuje hlubší emoční transformaci (Schore, 2003). Zatímco lidé s vyšší strukturou se často od vlastních zranitelných míst oddělují pomocí racionalizace či intelektualizace, hraničně organizovaný jedinec bolest často nese syrově, neodděleně – a proto může v bezpečném, empatickém vztahu dojít k hlubokému kontaktu se sebou i druhým, který má transformační potenciál pro obě strany. Hraniční jedinec proto někdy může na základě psychoterapie nebo jiného blízkého vztahu dosahovat překvapivě rychlých hlubších posunů.

Pětifaktorový Neuroticismus vs. emoční dysregulace: Odlišit, co je rys a co je strukturální problém

V běžné populární psychologii se často zaměňuje vysoký neuroticismus – tedy tendence k negativnímu prožívání, úzkosti a náladovosti – s emoční nestabilitou typickou pro hraniční nebo psychotickou organizaci osobnosti. Ve skutečnosti jde o kvalitativně odlišné jevy.

Neuroticismus jako jeden z pěti základních rysů osobnosti (McCrae & Costa, 1997) odráží míru emoční citlivosti a reaktivity, která může být při konkrétních kombinacích osobnostních rysů spojena i s vyšší empatií, introspekcí či tvořivostí. I lidé s vysokým neuroticismem však mohou mít dobře integrovanou identitu a zralé obranné mechanismy – tedy fungovat na neurotické nebo zdravé úrovni osobnostní organizace.

Oproti tomu emoční dysregulace u lidí s nižší strukturální organizací (např. na nižší hraniční úrovni) není jen zvýšenou reaktivitou, ale spíše projevem narušené identity, nestabilního Self a poněkud primitivních obran, jako jsou splitting, projekce nebo acting-out (Clarkin, Yeomans, & Kernberg, 2006). Emoce zde neprocházejí symbolizací a reflexí, ale jsou impulzivně vyjádřeny nebo popřeny – bez možnosti vnitřního zpracování.

Shrnutí rozdílů mezi neuroticismem a nižší osobnostní organizací:

●       Vysoký neuroticismus ≠ hraniční porucha

●       Neuroticismus je kvantitativní rys; emoční dysregulace u hraniční organizace je strukturální deficit

●       Klíčovým rozdílem je míra reflexe a integrace Self

Aby však nebyl náš výklad jednostranný, ještě k tomuto složitému tématu doplňme: Vysoký neuroticismus sám o sobě neimplikuje poruchu struktury osobnosti, ale v některých případech může být indikátorem nedostatečné integrace Já – zejména pokud je doprovázen obtížemi ve vztazích, impulzivitou a nízkou sebereflexí.

Vysoký neuroticismus je jako „zvýšená citlivost nervového systému“ – sám o sobě není patologií (např. v případě rozvinuté struktury a vyšší pětifaktorové Otevřenosti ke zkušenosti může vést k rozvoji typu „tvořivého neurotika“), ale zvyšuje pravděpodobnost maladaptivního vývoje, pokud není podchycen bezpečným prostředím a dostatečným zrcadlením, validací a koregulací emocí v raném vztahu s pečovateli.

Posun z hraniční na neurotickou úroveň: Jak častý je?

Nižší úroveň organizace osobnosti není „nepřekonatelným prokletím“, je možné s ní pracovat a posunout se vývojově na zralejší úroveň. Výzkumy naznačují, že cca 25–35 % lidí s hraniční organizací, kteří podstoupí intenzivní psychoterapii (zejména TFP, DBT nebo MBT), dosáhne během 5–10 let stabilní neurotické úrovně (Gunderson et al., 2011; Zanarini et al., 2011).

Významné změny může přinést také hluboký partnerský vztah, v rámci něhož dojde k oslabení nebo „přepsání“ nezdravých traumatických přesvědčení o sobě, která vznikla např. v dětství v důsledku zanedbávající nebo zneužívající (např. k parentifikaci vedoucí) atmosféře v rodině. Zde je vhodné mít v terapeutickém kontextu na mysli, že osoby s nižší úrovní organizace profitují ze vztahů s osobami s vyšší úrovní organizace osobnosti. Vztahy, které někdy vznikají např. na odděleních psychiatrických léčeben, jsou pak v tomto ohledu rizikové.

Faktory podporující tento posun:

●       Vyšší inteligence: Umožňuje lepší kognitivní reflexi vnitřních konfliktů a lepší práci s vhledem.

●       Stabilní terapeutická aliance: Nabízí bezpečný vztahový rámec pro postupnou internalizaci stabilního objektu.

●       Silná motivace ke změně: Často vyvolaná osobní krizí nebo opakovaným selháním ve vztazích.

●       Kvalitní sociální opora: Emočně bezpečné vztahy mimo terapii, které mohou sloužit jako korektivní zkušenost.

●       Schopnost zvládat frustraci a stud: Klíčový předpoklad pro snášení konfrontací v terapii a přechod přes fáze deziluze a narušení obranných mechanismů.

Hypotetický příklad posunu: Z vyšší hraniční k neurotické úrovni  ̶  Klářin tichý přerod

Klára byla na začátku terapie v mnoha ohledech funkční. V práci spolehlivá, v přátelstvích převážně empatická, ve vztazích schopná hluboké intimity – ale právě tam se „lámala“. V dlouhodobém partnerství zůstávala, i když byla nešťastná, ze strachu, že „jinak nebude nic“. Její vnitřní dialog byl jemnější než u klientů s nižší organizací, ale stále nesl známky zostřené a zdánlivě neřešitelné ambivalence:

„Vím, co bych měla chtít… ale nevím, jestli na to mám. Někdy se slyším mluvit a připadám si jako cizí člověk.“

Vnitřně byla „složená“ především z části, která se snažila „dělat věci správně“ („manažerka“ v názvosloví IFS; dle Schwartze, 2023), z tiché perfekcionistky, která ji bičovala kritikou; a z „malé“ dětské „smutné“ části, která chtěla všechno vzdát a přesvědčovala se o tom, že nemá nárok nic chtít. Sama o sobě říkala:

„Jsem rozporuplná. Buď moc dávám, nebo se uzavřu. Pořád si něco ověřuju.“

V průběhu terapie se postupně stalo něco klíčového – její Self začalo držet prostor pro všechny části zároveň. Místo snahy „jednu část přepnout“, vznikl vnitřní prostor, kde mohly její vnitřní části koexistovat bez boje.

„Teď mě bolí, že jsem zas ustoupila… ale nemučím se za to. Jen to pozoruju. Je ve mně i ta, co by chtěla víc, i ta, co se bojí. A já mezi nimi zůstávám.“

Změnilo se i její přesvědčení o sobě:

●       z „jsem přecitlivělá a slabá“

●       na „jsem žena, která se učí nést svou zvýšenou citlivost důstojně.“

Ve vztazích začala:

●       komunikovat ambivalenci místo toho, aby ji skrývala,

●       nést vinu bez studu, např. říct: „je mi líto, že jsem tě ranila, a přesto jsem to cítila, že to potřebuju tak říct“,

●       nevysvětlovat stále své rozhodnutí, protože vnitřně dozrála k důvěře ve svou hodnotu.

Klára se tak přesunula z vyšší hraniční organizace do stabilní neurotické úrovně – došlo k tichému, ale hlubokému zrání, které není o vnějším efektu, ale o vnitřní integraci.

Osobnostní organizace a riziko chybového rozptylu v sebeposuzovacích dotaznících

Zajímavá je ještě jedna souvislost osobnostní organizace, která se týká přesnosti sebeposouzení v osobnostních dotaznících: Jedním z diskutovaných problémů v psychologické diagnostice je totiž vliv úrovně organizace osobnosti na spolehlivost a validitu sebeposuzovacích dotazníků. U osob s nižší strukturální integrací (zejména na hraniční a psychotické úrovni) bývá výraznější afektivní labilita, neschopnost udržet konzistentní sebehodnocení a časté obranné zkreslování (např. popření, externalizace, splitting). Výsledkem je zvýšený chybový rozptyl odpovědí, nízká reliabilita škál a nižší prediktivní hodnota některých standardních dotazníkových metod (Hopwood et al., 2008). Tento fenomén je jedním z důvodů, proč psychodynamicky orientovaní psychologové bývají k čistě dotazníkovým metodám při hodnocení osobnostní struktury obezřetní a preferují multimodální přístup, kombinující dotazníky s klinickým rozhovorem, projektivními metodami a pozorováním obranných mechanismů (Clarkin et al., 2006).

Na tento metodologický aspekt je vhodné myslet zvláště při plánování výzkumů s využitím sebeposuzovacích metod u výzkumných vzorků ze zranitelnějších populací, u kterých existuje důvodný předpoklad o častějším výskytu nižší úrovně osobnostní organizace.

Shrnutí

Úroveň organizace osobnosti je základní stavební kámen naší psychické struktury – určuje, nakolik jsme schopni zvládnout emoční ambivalenci, udržet vztahy v čase, integrovat vinu, a především nést sami sebe napříč různými situacemi. Nejde o statický rys, ale o vývojový potenciál – někteří lidé vycházejí z raného dětství s vyšší integrační kapacitou, jiní ji musí dlouze budovat. Důležité však je, že žádná úroveň není definitivním osudem.

Nižší úroveň organizace osobnosti neznamená, že člověk nemůže milovat, tvořit, myslet – ale emocionální složky jeho života budou více fragmentované, obranně a vztahově podmíněné. Vyšší úrovně přinášejí hlubší stabilitu, ale obvykle také pocity vyšší odpovědnosti.

Psychologická práce má smysl právě v tom, že může podpořit přechod z nižších do vyšších, zralejších  úrovní – skrze korektivní vztah, hluboký dialog a symbolické ukotvení vnitřních částí osobnosti.

Ať už se trochu či více poznáváte v jakékoli úrovni – nejde primárně o diagnózu, ale mapu. A každá mapa je vlastně výzvou k pohybu.

Poznámka k interpretaci zdrojů:

V některých pasážích používáme odborné zdroje (např. Gunderson, 2001; Zanarini et al., 2011), které se primárně vztahují k diagnostickému rámci borderline poruchy osobnosti (BPD). V našem textu tyto práce občas používáme poněkud volněji – nikoli jako popis diagnostických kritérií, ale jako ilustraci typických fenoménů, které mohou být přítomné u osob fungujících na hraniční úrovni organizace osobnosti podle Kernberga, a to i bez splnění všech formálních diagnostických znaků BPD. Cílem tohoto přístupu je vytvořit narativně konzistentní, vývojově orientovaný popis osobnostní organizace a jejích souvislostí, aniž bychom se zapletli do nejednoznačných kategorií a terminologických hranic. Věříme, že se tím přibližujeme obrazu, který je nejen teoreticky ukotven, ale zároveň v souladu s klinickou zkušeností.

Zdroje

Bateman, A. W., & Fonagy, P. (2016). Mentalization-based treatment for personality disorders: A practical guide. Oxford University Press.

Blagov, P. S., & Westen, D. (2008). Personality disorders and clinical syndromes: Dimensions, categories, and prototypes. American Journal of Psychiatry, 165(3), 391–399.

Clarkin, J. F., Yeomans, F. E., & Kernberg, O. F. (2006). Psychotherapy for borderline personality: Focusing on object relations. American Psychiatric Publishing.

Doering, S., Hörz, S., Rentrop, M., Fischer-Kern, M., Schuster, P., Benecke, C., ... & Buchheim, A. (2010). Transference-focused psychotherapy v. treatment by community psychotherapists for borderline personality disorder: randomised controlled trial. The British Journal of Psychiatry, 196(5), 389-395.

Fonagy, P., & Luyten, P. (2009). A developmental, mentalization-based approach to the understanding and treatment of borderline personality disorder. Development and Psychopathology, 21(4), 1355–1381. https://doi.org/10.1017/S0954579409990198

Glück, J. (2018). The psychology of wisdom: Theoretical and empirical challenges. Cambridge University Press.

Gunderson, J. G. (2001). Borderline personality disorder: a clinical guide. American Psychiatric Pub.

Gunderson, J. G., et al. (2011). Ten-year course of borderline personality disorder: Psychopathology and function from the Collaborative Longitudinal Personality Disorders Study. Archives of General Psychiatry, 68(8), 827–837.

Hopwood, C. J., Morey, L. C., Edelen, M. O., Shea, M. T., Grilo, C. M., Sanislow, C. A., ... & Skodol, A. E. (2008). A comparison of interview and self-report methods for the assessment of borderline personality disorder criteria. Psychological Assessment, 20(1), 81–85.

Kernberg, O. F. (1984). Severe personality disorders: Psychotherapeutic strategies. Yale University Press.

Knafo, D., & Feiner, K. (2006). Unconscious Fantasies and the Relational World. Routledge.

Lingiardi, V., & McWilliams, N. (Eds.). (2017). Psychodynamic diagnostic manual: PDM-2 (2nd ed.). Guilford Press.

Luyten, P., & Blatt, S. J. (2011). Integrating theory-driven and empirically-derived models of personality development and psychopathology: A proposal for DSM-V. Clinical Psychology Review, 31(1), 52-68.

McCrae, R. R., & Costa, P. T. (1997). Personality trait structure as a human universal. American Psychologist, 52(5), 509–516. https://doi.org/10.1037/0003-066X.52.5.509

McWilliamsová, N. (2015). Psychoanalytická diagnostika: Porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu. Praha: Portál.

New, A. S., et al. (2012). Empathy and emotion recognition in borderline personality disorder. Psychiatry Research, 199(3), 233–238.

Paris, J. (2005). Borderline personality disorder: Etiology and treatment. American Psychiatric Publishing.

Perry, J. C., & Bond, M. (2012). Change in defense mechanisms during long-term dynamic

psychotherapy and five-year outcome. American Journal of Psychiatry, 169(9), 916–925.

Riegel, K. D., Kalina, K., & Pěč, O. (2020). Poruchy osobnosti v 21. století: Diagnostika v teorii a praxi (Vydání první). Portál.

Schore, A. N. (2003). Affect dysregulation and disorders of the self. W. W. Norton & Company.

Schwartz, R. (2023). Tohle všechno jsem já. Portál.

Westen, D., & Arkowitz-Westen, L. (1998). Limitations of Axis II in diagnosing personality pathology in clinical practice. The American Journal of Psychiatry, 155(2), 176-185.

Zanarini, M. C., et al. (2011). The 10-year course of psychosocial functioning among patients with borderline personality disorder and Axis II comparison subjects. Acta Psychiatrica Scandinavica, 123(2), 125–134.