Tři didaktické trojúhelníky jako pomůcka pro psychodynamické terapeuty: Karpmanův a dva Malanovy

PhDr. Lenka Bastlová &  PhDr. Petr Cagaš

Obrázek 1: Interpretační trojúhelníky pomáhají zprostředkovat smysluplné vhledy. Zdroj: ChatGPT (2025).

Tři trojúhelníky – Karpmanův, Malanovy trojúhelníky (konfliktu a osob) – představují pro psychodynamicky orientované terapeuty a psychology užitečné pomůcky pro porozumění vztahové dynamice, obranným mechanismům a načasování interpretace. Pomáhají zachytit, co se děje mezi lidmi, co se v nich současně odehrává a jak se totéž promítá napříč minulými, současnými vztahy i do vztahu s terapeutem.

Proč trojúhelníky (a proč ten nejznámější, oidipský, jen zde v úvodu)

Tento článek bude o didakticky podnětných trojúhelnících pro psychodynamicky orientované terapeuty. První nás asi napadne trojúhelník oidipský. Ten však do výčtu nepočítám a zmiňuji jej zde jen na začátku: učí nás přechodu z dyadického pojetí vztahu do vyspělejší triadické fáze (Pöthe, 2022), v níž je možné unést zároveň více než jednu emoční pravdu. Terapeut z dávné oidipské, poněkud bolestivé, avšak transformační lekce čerpá při porozumění komplexnímu prožívání klienta. Schopnost udržet v mysli více perspektiv současně je předpokladem pro uměřenost interpretace a pro přesnější zacílení pozornosti.

Následující zmíněné interpretační trojúhelníky pak slouží jako praktické „zvětšovací lupy“.

1) Karpmanův dramatický trojúhelník (Oběť – Zachránce – Pronásledovatel)

K čemu je: formalizuje, jak se v napjatých situacích přeskupují role a implicitní (nevyřčená) pravidla.

Tento přístup pomáhá pochopit, co se děje mezi lidmi v situacích, kdy je přítomné napětí, stres nebo konflikt. V takových chvílích se často mění naše chování – přeskupují se role, které zaujímáme, a začínají platit jiná, většinou nevyřčená pravidla. Tím, že tyto vzorce „zviditelníme“, můžeme lépe porozumět dynamice vztahů a reagovat vědoměji, ne jen automaticky.

V praxi: sledujeme okamžiky překlápění (vyčerpaný Zachránce → Oběť; kumulovaná bezmoc Oběti → podrážděný útok Pronásledovatele).

V  praxi se zaměřujeme na okamžiky, kdy dochází k přepnutí rolí. Například: Zachránce, který dlouho pomáhá druhým a přebírá za ně odpovědnost, se může cítit vyčerpaný a nepochopený – a v tu chvíli se může proměnit v Oběť, která si připadá nedoceněná a zklamaná. Naopak Oběť, která se dlouho cítí bezmocná a přehlížená, může jednou „vybuchnout“ a přejít do role Pronásledovatele – začne obviňovat a útočit, aby nevědomě získala zpět pocit moci.Takové přepínání rolí je přirozené, ale když si ho uvědomíme, můžeme s ním začít pracovat.

Cílem není nálepkovat, ale vrátit odpovědnost a kompetenci: od Oběti k Autorovi (prosba, díl odpovědnosti), od Zachránce k Podporovateli/Kouči (ptát se, nepřebírat hned zodpovědnost), od Pronásledovatele k Asertivnímu lídrovství (hranice bez zbytečných trestů).

Kam se chceme posunout:

Oběť → Autor: místo bezmoci přebírá část odpovědnosti, umí požádat o pomoc a hledá řešení. Zachránce → Podporovatel / Kouč: místo aby hned zasahoval, pomáhá druhým růst tím, že se ptá a nechává je převzít odpovědnost sami.Pronásledovatel → Asertivní lídr: místo trestání a obviňování umí jasně vymezit hranice a komunikovat pevně, ale s respektem.

Příklad: Klientka si stěžuje, že partner „nikdy nepomůže“ (= klientka v pozici Oběti), zároveň odmítá konkrétní nabídky (klientka například partnerovi sdělí „stejně to uděláš špatně“), čímž partnera tlačí do odstupu (klientka se stává Pronásledovatelem). Užitečným řešením v realitě je přechod od stížností ke konkrétním požadavkům a smysluplné rozdělení práce místo slovního útoku/výtek.

Poznámka: Nejčastěji se aplikuje na střídání rolí v dyádě (skupina 2 osob), počet osob však není tak podstatný jako typové role. Tento interpretační trojúhelník může být využit také pro popis vnitřního konfliktu u jedné osoby, ve které probíhá niterný zápas tří vrstev/složek osobnosti.

Autor v kostce – Stephen B. Karpman, MD: Americký psychiatr a transakční analytik, žák Erica Berneho. V roce 1968 publikoval model „dramatického trojúhelníku“ v Transactional Analysis Bulletin; dlouhodobě aktivní v mezinárodní TA komunitě (ITAA), držitel Eric Berne Memorial Scientific Award.

2) Malanův trojúhelník konfliktu (pocit/impulz → úzkost → obrana)

K čemu je: zachycuje mikroproces v reálném čase: objeví-li se primární afekt či impulz, vzroste úzkost a aktivují se psychické obrany.

Když se objeví primární afekt nebo impulz (například hněv, smutek, touha či vina), člověk obvykle začne cítit úzkost. Aby tuto úzkost zmírnil, automaticky se aktivují obranné mechanismy – například intelektualizace, humor, perfekcionismus nebo emoční odtažení.

Poznámka k pořadí složek vnitřního konfliktu: diagram konfliktu se tradičně kreslí jako obrana → úzkost → pocit/impulz (s odkazem na to, jak jsou jednotlivé vrstvy prožitku bezprostředně dostupné pro klienta i pozorovatele, tj. obrana je nejblíže pozorování, “pod ní” je úzkost a nejhlouběji je ukrytý emoční prožitek), zatímco živý děj v sezení obvykle běží pocit/impulz → úzkost → obrana; obě podoby jsou didakticky legitimní, jen ukazují proces z opačné strany.

Tradičně se tedy diagram vnitřního konfliktu znázorňuje jako: obrana → úzkost → pocit/impulz; to znamená, že vidíme, jak obrana brání projevu určitého pocitu, který vyvolává úzkost.

V reálném prožitku během sezení však proces obvykle probíhá opačně: pocit/impulz → úzkost → obrana; nejprve se objeví vnitřní impulz, poté vzroste úzkost, a nakonec se spustí obrana.

Obě varianty jsou didakticky správné – jen zobrazují tentýž proces z opačné časové perspektivy ( lze říci spíše staticky od “aktuálně přítomného” versus dynamicky s důrazem na genezi psychických obsahů).

Poznámka k úzkosti: Úzkost zde primárně považujeme za signální úzkost – tedy varovný signál ega. Tělo a mysl tím dávají najevo, že se do vědomí může dostat nepřijatelný nebo ohrožující obsah. Aby k tomu nedošlo, ego mobilizuje obranu, která má úzkost snížit a udržet nežádoucí pocity mimo vědomí.

V praxi: postup ve třech krocích – zviditelnit obranu; pomoci unést a regulovat úzkost; přiblížit se k původnímu pocitu tak, aby jej bylo možné procítit, pojmenovat a symbolicky zpracovat.

Práce s tímto procesem tak obvykle probíhá ve třech krocích:

1. Zviditelnit obranu – pomoci klientovi rozpoznat, jakým způsobem se brání (např. racionalizací, humorem, odtažením).

   
   

2. Pomoci unést a regulovat úzkost – aby klient dokázal zůstat v kontaktu se svým prožitkem, aniž by ho úzkost zahltila. Pokud je úzkost zahlcující (v tom případě již vlastně nemůže být považována za “pouze” signální), je zvláště třeba prioritizovat práci na zklidnění, aby bylo možné pokročit dále.

   
   

3. Přiblížit se k původnímu pocitu – umožnit klientovi, aby tento pocit mohl procítit, pojmenovat a symbolicky zpracovat (tedy dát mu smysl a začlenit ho do svého prožívání).

   
   

Zde je vhodné ještě zmínit  tzv. inhibiční afekty (vina a stud) – někdy fungují téměř jako obrany a vyžadují jinou práci (nejdřív normalizovat/regulovat, pak jít k primárnímu afektu).

Příklad: Klient, který pracuje jako manažer, přináší na sezení „problém time-managementu“. Při zmínění kritiky od šéfa přepíná do žertování (humor jako obrana). Úzkost je somatizována (pocity dušnosti, tíha na hrudi). Po krátké regulaci úzkosti (dechové cvičení) se dostává k vlastní bezmoci a zklamání (pocity), které pod obranou leží. Formuluje plán: příště požádá šéfa o jasnější zadání.

Poznámka k inhibičním afektům a práci s nimi: Inhibiční afekty tlumí aktivaci primárních pocitů a vedou ke stažení či „uklidňování“ druhých (appeasement). Funkčně se proto často chovají jako „brzdy” – nevznikají, aby něco vyjádřily, ale aby zabránily projevu jiného afektu (např. hněvu, smutku, touhy).

Na rozdíl od „tvrdých“ obran jsou to pocity, a proto s nimi klinicky zacházíme jinak: nejprve validovat a regulovat (zvědomit tělesnou složku studu/viny, zmenšit zahlcení), pak diferencovat (realistická vs. introjektovaná vina; zdravý stud vs. toxické zostuzení) a teprve poté se přiblížit k jádrovému afektu, který bývá inhibován.

Užitečné mikrointervence: „Za co přesně se cítíte odpovědný?“; „Co by se stalo, kdybyste se za sebe postavil – komu by to ublížilo?“; „Co byste potřeboval, kdybyste se teď nemusel stydět?“

 Autor v kostce – David H. Malan, DM, FRCPsych (1922–2020): britský psychiatr a analytik z Tavistock Clinic; průkopník krátké dynamické psychoterapie. Systematizoval trojúhelník konfliktu a spolu s trojúhelníkem osob (navazujícím na Menningerův „triangle of insight“) vytvořil konzistentní rámec pro přesné načasování interpretace. Klasická monografie: Individual Psychotherapy and the Science of Psychodynamics (1979).

3) Malanův trojúhelník osob (dřívější významný vztah – současný významný vztah – vztah s terapeutem)

K čemu je: poskytuje časový rámec a upozorňuje na význam vztahového vzorce. Vzorec, který vidíme „tady a teď“, obvykle zrcadlí dřívější zkušenosti i současné vztahy.

Tento přístup tedy poskytuje časový rámec pro porozumění tomu, jak se v terapii opakují určité vztahové vzorce. Upozorňuje, že způsob, jakým člověk reaguje a navazuje vztah „tady a teď“ – tedy v aktuálním terapeutickém vztahu – obvykle odráží jeho dřívější zkušenosti s významnými osobami (například s rodiči, sourozenci či partnery).  Tyto opakující se vzorce se zároveň projevují i v současných vztazích mimo terapii.

Jinými slovy: to, co se odehrává mezi klientem a terapeutem, není něco zcela nového, ale spíše živé zopakování hlubšího vztahového schématu, které klient nosí v sobě. Právě proto má pozorování „tady a teď“ v terapii velkou diagnostickou i léčebnou hodnotu.

Historické kořeny konceptu sahají k Menningerovu trojúhelníku vhledu (triangle of insight; Menninger, 1958), který Malan přejmenoval a začlenil do dvojice trojúhelníků.

V praxi: tentýž motiv/vzorec sledujeme v minulosti, v přítomnosti i mezi námi na sezení.

Příklad: Klient, kterého rodič shazoval ironií, čte neutrální poznámku terapeuta jako kritiku; krátká práce „tady a teď“ umožní vzorec rozpoznat a zvolit nové chování – raději ověřovat, co má druhý na mysli, než se přetěžovat perfekcionismem jakožto prevencí možné kritiky.

Závěr: Tři pomůcky pro přesnější načasování a nasměrování intervence

Tři schematické „lupy“ pomáhají rychle zachytit, co se děje (Karpman – role a jejich překlápění), jak se to v nitru odehrává (Malanův trojúhelník konfliktu – pocit/impulz, úzkost, obrany) a kde všude se to opakuje (Malanův trojúhelník osob – minulost, přítomnost, vztah s terapeutem).

Jejich společné použití zvyšuje přesnost pracovních hypotéz, uměřenost interpretací a načasování intervence: nejprve pojmenovat a uvolnit obrany, regulovat úzkost a teprve poté se bezpečně přiblížit primárnímu afektu; současně sledovat, jak tentýž vzorec rezonuje v minulých a současných vztazích i v terapeutickém prostoru.

V klinické praxi tak trojúhelníky fungují jako užitečná navigace, která udržuje více perspektiv pohromadě a vede práci směrem k integrovaným vhledům.

Použité zdroje

Butler, S. F., & Binder, J. L. (1987). Cyclical psychodynamics and the triangle of insight: An integration. Psychiatry, 50(3), 218–231. https://doi.org/10.1080/00332747.1987.11024354

Karpman, S. B. (1968). Fairy tales and script drama analysis. Transactional Analysis Bulletin, 7(26), 39–43.

Malan, D. H. (1979). Individual psychotherapy and the science of psychodynamics. Butterworths.

Malan, D. H., & Parker, L. (1995). Individual psychotherapy and the science of psychodynamics (2nd ed.). CRC Press. https://doi.org/10.1201/b13307

Menninger, K. A. (1958). Theory of psychoanalytic technique. Basic Books.

Pöthe, P. (2022). Vývojová a vztahová terapie dětí. Portál.