Od „měl bych“ k „já chci“: Vůle a vnitřní konflikt v psychoterapii (inspirováno Jonem Fredericksonem)
Aktualizováno: před 2 hodinami
PhDr. Helena Tlachačová, LL.M. a PhDr. Petr Cagaš (2026)
Klient může celkem dobře vědět, co by měl změnit, a přesto nevědět, co sám skutečně chce. Článek ukazuje, jak v psychoterapii rozlišovat vlastní záměr od převzatých požadavků a jak společně s klientem formulovat zakázku, která vychází z jeho potřeb, možností a z autentické osobní volby.
Klient může v psychoterapii poměrně přesně pojmenovat, co by měl změnit, a přesto zůstat bezradný, když se ho zeptáme, co chce on sám.
„Měl bych se více prosadit“, „neměl bych se tolik zlobit“ nebo „měl bych už vědět, co chci“ mohou vyjadřovat osobní záměr, ale také pokračování tlaku, pod nímž člověk dlouhodobě žije. Pro terapii je podstatné porozumět tomu, jaký význam tato slova mají a co se v klientovi odehrává, když připustí i jinou možnost.
Tento článek se zabývá úlohou vlastní vůle v terapeutické změně. Je inspirován především knihou Co-creating change a klinickými texty Jona Fredericksona, představitele intenzivní krátkodobé dynamické psychoterapie (ISTDP). Jeho přístup přibližujeme odborné veřejnosti a propojujeme jej s konceptem introjektu (Benjamin, Rothweiler a Critchfield, 2006) a s výzkumem autonomní motivace (Ryan a Deci, 2000; Zuroff a kol., 2012), sebekritiky (Löw, Schauenburg a Dinger, 2020) a emočního prožívání v psychoterapii (Town a kol., 2017). Naším cílem je ukázat, jak lze klientovi pomáhat rozpoznat vlastní záměr, unést související vnitřní konflikt a postupně přenášet rozhodování do každodenního života.
Co znamená vůle v terapeutické práci
Ve Fredericksonově přístupu k vůli je důležité, aby klient rozpoznával vlastní zájem porozumět obtížím a podílet se na jejich změně. Terapeut tento zájem pomáhá objevit a udržet v centru společné práce. Souhlas s terapeutem však sám o sobě nedokazuje, že klient jedná na základě vlastního rozhodnutí. Může být také způsobem, jak si zajistit přijetí a předejít konfliktu (Frederickson, 2013a, 2013b).
Vůli proto v tomto článku definujeme jako schopnost rozpoznávat vlastní přání a vytvářet si osobní záměr, k němuž se člověk může hlásit. Její uplatnění zahrnuje rozhodování a přiměřenou účast na uskutečnění změny. Takto chápaná vůle se nevyčerpává sebeovládáním či vytrvalostí. Člověk může disciplinovaně plnit povinnosti a přitom mít jen malý prostor pro vlastní rozhodování. Stejně tak ani intenzita přání nevypovídá o tom, nakolik člověk dokáže zvážit jeho důsledky. V terapii proto rozlišujeme, co si klient přeje, proč je to pro něj důležité a co je ochoten a schopen udělat.
Aktivovat vůli znamená pomáhat klientovi rozpoznat osobní smysl terapie. Má-li například zkoumat strach z nesouhlasu, potřebuje vědět, jak tato práce souvisí s jeho přáním komunikovat otevřeněji. Když tento smysl chybí, může se i dobře míněná intervence měnit v další požadavek, který má splnit. Frederickson (2013d) upozorňuje, že terapeut nemůže svým úsilím nahradit klientův vlastní zájem o změnu. Dostupnost vůle a schopnost jednat přitom mohou kolísat. Depresivní útlum, vyčerpání, výrazná úzkost nebo nepříznivé životní podmínky mohou omezovat to, co člověk aktuálně zvládne.
Proč vlastní přání vyvolává vnitřní konflikt
ISTDP, kterou rozvinul Habib Davanloo, pracuje se vztahem mezi pocity, úzkostí a obrannými mechanismy. Frederickson zdůrazňuje zkoumání konkrétního okamžiku, v němž se při přiblížení k pocitům objevuje úzkost, a následně způsobu, jímž se člověk prožívání vzdaluje. V tomto modelu se terapeut zajímá o funkci obrany i o její důsledky pro klientovy obtíže (Frederickson, 2020).
Klientka může toužit říci matce, že tento víkend nepřijde. Když si to představí, objeví se hněv kvůli opakovanému tlaku, ale také strach, že matku zklame. Vzápětí své přání odvolá: „Vlastně mi to nevadí, neměla bych být tak sobecká.“ Terapeuticky významná není pouze otázka, zda návštěvu odmítne. Důležité je také to, jak se z jejího přání stalo obvinění namířené proti ní samotné.
Unést vnitřní konflikt v tomto kontextu znamená zůstat v kontaktu s přáním i s pocity, které je provázejí, bez nutnosti okamžitě jednat, přání zrušit nebo se za ně potrestat. Člověk může chtít větší blízkost a současně se bát zranitelnosti. Může uvažovat o odchodu ze vztahu a zároveň cítit lásku či smutek. Ambivalence může být součástí přemýšlení o důležité volbě, nikoli důkazem chybějící vůle.
Tempo terapeutické práce se řídí klientovou kapacitou. Terapeut sleduje, zda klient dokáže vnímat své prožívání, zůstat v kontaktu a přemýšlet o tom, co se děje. Při zahlcení mu pomáhá regulovat úzkost a upravuje intervenci. Průběžné posuzování úzkosti a obran patří k základním klinickým procesům ISTDP (Abbass a Town, 2013).
Terapeutická zakázka jako společné hledání směru
Terapeutická zakázka je průběžně vytvářená dohoda o tom, čemu se bude terapie věnovat, jakou změnu má podpořit a jak na ní budou klient a terapeut spolupracovat. Navazuje na Bordinovo (1979) rozlišení cílů, úkolů a vztahového pouta v pracovní alianci. Dohoda o zakázce se týká zejména cílů a způsobu práce; kvalitní terapeutický vztah zahrnuje také důvěru a zkušenost, že je klient při spolupráci respektován.
Zakázku nelze chápat jako objednávku s předem známým řešením, protože klient přináší zkušenost utrpení, své priority a očekávání. Terapeut přispívá klinickým posouzením a hypotézami o tom, co obtíže udržuje. Na začátku ještě nemusí být zřejmé, která z možností pomoci bude užitečná. Odborná odpovědnost terapeuta spočívá také ve vysvětlení navrhovaného postupu a jeho limitů; osobní význam cíle se vytváří v dialogu s klientem.
Věta „chci se zbavit úzkosti“ je legitimním východiskem. V terapii ji zpřesňujeme otázkami, v jakých situacích úzkost vzniká, co člověku znemožňuje a podle čeho by poznal zlepšení. Cíl se může rozvinout například do podoby: „Chci dokázat cestovat do práce i tehdy, když cítím napětí.“ Zmírnění symptomů tím neztrácí význam; získává konkrétní vztah ke klientovu životu.
Je užitečné odlišit důvod příchodu, očekávání od terapeuta a vlastní záměr. Klient přichází kvůli hádkám s partnerkou, očekává vysvětlení jejího chování a při společném zkoumání rozpozná, že dlouho potlačuje nespokojenost a potom útočí. Zakázka může znít: „Chci umět říci, co potřebuji, dříve než vybuchnu.“ Vyjadřuje oblast jeho vlivu, nikoli výlučnou odpovědnost za celý vztah.
Někteří klienti zatím dokážou říci například „jen“: „Nevím, co chci. Trápí mě, že se vždy přizpůsobím.“ I takto může spolupráce začínat. Je důležité poznamenat, že terapeut nemusí chybějící přání klienta doplňovat vlastním návrhem. Během sezení může pokračovat otázkou: „Kdy si všímáte, že navenek souhlasíte, ale uvnitř chcete něco jiného?“
Zakázka se může v průběhu terapie měnit. Klient například původně žádá o pomoc s panickými atakami; později chce zkoumat také obtíže s hranicemi nebo vyjadřováním hněvu. Takové rozšíření má význam, pokud vychází z jeho zkušenosti a klient mu rozumí. Souvislost mezi emocemi a symptomy je třeba zkoumat, nikoli ji předem předpokládat u každého člověka.
Následující formulace jsou ilustrační a vznikají ve spolupráci s klientem. Výsledná zakázka má vycházet z jeho odpovědí, nikoli z předem připraveného výkladu terapeuta.
Tabulka 1: Příklady společného zpřesňování terapeutické zakázky
Výchozí přání klienta | Otázka ke zpřesnění | Možná podoba společně formulované zakázky |
Chci se zbavit úzkosti. | Co vám úzkost znemožňuje? Podle čeho poznáte zlepšení? | Chci zvládat úzkost tak, abych dokázal cestovat a mluvit na poradách. |
Chci být sebevědomější. | V jaké situaci by se to projevilo? | Chci vyjádřit nesouhlas s nadřízeným a zvládnout obavu z jeho reakce. |
Chci pochopit své dětství. | K čemu by mělo porozumění pomoci dnes? | Chci porozumět tomu, jak se přizpůsobuji, a umět říci, co potřebuji. |
Chci přestat prokrastinovat. | Co se děje, když máte začít nebo úkol dokončit? | Chci rozpoznat, co mi brání začít, a najít uskutečnitelný způsob práce. |
Chci zachránit manželství. | Co můžete ovlivnit vy a co závisí na partnerovi? | Chci otevřeně komunikovat a rozhodovat se také podle partnerovy ochoty spolupracovat. |
Chci vědět, zda se mám rozvést. | Co vás vede k setrvání a co k odchodu? | Chci porozumět svému konfliktu a rozhodnout se po zvážení obou možností. |
Chci být šťastný. | Co vám v životě chybí a co je pro vás důležité? | Chci zjistit, které vztahy a činnosti mi přinášejí smysl, a vytvořit pro ně prostor. |
Nechci řešit, co si druzí myslí. | Kdy vás jejich hodnocení omezuje? | Chci brát názory druhých v úvahu, aniž by automaticky rozhodovaly za mě. |
Když se klientův konflikt přenese do vztahu s terapeutem
Klient může chtít porozumět sám sobě a zároveň prožívat terapeutovu otázku jako cizí nárok: „Vy chcete, abych o tom mluvil.“ Frederickson v určitých situacích tento proces popisuje jako projekci vůle. Vlastní záměr klient připisuje terapeutovi a může se mu podřizovat nebo se proti němu bránit. Terapeut se proto vrací k tomu, o co klient sám žádá a zda chce navrhované téma zkoumat (Frederickson, 2013b, 2013e).
Pokud terapeut převezme úlohu toho, kdo musí prosadit změnu, může se vnitřní konflikt změnit ve spor mezi dvěma lidmi. Terapeut přesvědčuje a klient odmítá, nebo klient souhlasí, ale ztrácí kontakt s vlastním rozhodnutím.
Nesouhlas však může být také přiměřenou reakcí na skutečný tlak, nepřesnou interpretaci nebo příliš rychlé tempo. Také Frederickson (2013f) upozorňuje na možnost, že klient správně zachycuje terapeutovu chybu. Práce s projekcí proto vyžaduje zkoumání skutečného průběhu rozhovoru a ochotu terapeuta uznat vlastní podíl. Obnovení spolupráce někdy začíná tím, že terapeut přestane obhajovat svou intervenci a vyslechne si, jak na klienta působila.
Od převzatých požadavků k vlastnímu rozhodnutí
V rodině i v širším společenském prostředí se učíme, co smíme chtít, které emoce jsou přijatelné a čím si zajišťujeme uznání. Tyto zkušenosti mohou nabýt podoby vnitřních pravidel: „Nesmíš zklamat“, „dobrý člověk se nezlobí“ nebo „hodnotu máš jen tehdy, když podáváš výkon“. Jejich rodinný či kulturní původ je v individuální terapii hypotézou, kterou je třeba zkoumat společně s klientem.
Koncept introjektu pomáhá uvažovat také o tom, jak člověk zachází sám se sebou. V modelu strukturální analýzy sociálního chování lze popisovat například sebepodporu, sebekontrolu či sebenapadání a jejich vztah k interpersonálnímu chování. Introjekt tedy není pouze věta převzatá od rodiče. Může označovat vnitřní způsob vztahování se k sobě, který se aktivuje i bez přítomnosti druhé osoby (Benjamin a kol., 2006).
Pro téma „měl bych“ je užitečné také rozlišení v teorii sebeurčení. Při introjektované regulaci člověka vede vnitřní tlak, například potřeba vyhnout se pocitu viny nebo potvrdit vlastní hodnotu. Při autonomní regulaci vnímá jednání jako osobně přijaté a smysluplné. I náročný závazek může být autonomní volbou: „Rozhodl jsem se pomoci, protože je to pro mě důležité.“ Autonomie tedy nevyžaduje odmítnutí vztahů ani povinností (Ryan a Deci, 2000).
Psychodynamický introjekt a introjektovaná regulace v teorii sebeurčení nejsou totožné pojmy. První pomáhá popisovat vnitřní vztah k sobě, druhý kvalitu motivace. V článku je propojujeme na úrovni klinické otázky: jedná klient na základě vlastního přijatého záměru, nebo především proto, aby unikl očekávanému odmítnutí či vnitřnímu trestu? Oba motivy mohou být přítomny současně.
Šest podob omezení vlastní vůle
Následující členění jsme vytvořili jako autorskou pomůcku k porozumění tomu, co může klientovi znesnadňovat rozpoznání a uplatnění vlastní vůle. Vycházíme z Fredericksonových klinických popisů práce s vůlí, poddajností, vzdorem a připisováním vlastního záměru terapeutovi. Tyto popisy propojujeme s konceptem introjektu a s gestaltovým chápáním introjekce, které pomáhají zkoumat, jak se převzaté postoje a očekávání mohou podílet na vztahu člověka k vlastním přáním (Perls, Hefferline a Goodman, 1951; Benjamin, Rothweiler a Critchfield, 2006).
Šest podob představuje možné vztahové a obranné vzorce, nikoli neměnné typy lidí. Mohou se prolínat a měnit podle situace či vztahu. Jde o naši syntézu uvedených východisek, nikoli o Fredericksonovu typologii ani o empiricky ověřené členění. U každé podoby uvádíme možné vnitřní přesvědčení, projev v terapeutickém kontaktu a otázky, které pomáhají společně s klientem ověřovat, zda daný vzorec vystihuje jeho zkušenost a jak ovlivňuje jeho rozhodování.
1 Vůle podřízená přijetí druhými
Možné přesvědčení: „Pokud budu chtít něco jiného než ty, přestaneš mě mít rád.“
Klient rozpoznává očekávání druhých rychleji než vlastní přání. V terapii může okamžitě souhlasit, ptát se na správnou odpověď nebo změnit názor po náznaku terapeutova nesouhlasu. Rozhodující je funkce takového chování: pomáhá spolupráci, nebo předchází obávanému odmítnutí? Toto rozlišení navazuje na Fredericksonovu (2013b) práci s poddajností.
Terapeut může prozkoumat konkrétní okamžik: „Když jsem navrhl toto téma, hned jste souhlasil. Co jste si o něm myslel vy?“ Následně sleduje obavy i způsob, jakým klient odpověď hodnotí. Ukazatelem posunu může být schopnost vyslovit odlišný názor, zůstat v kontaktu a zkoumat, co nesouhlas vyvolal. Samotné častější odmítání ještě neznamená větší autonomii.
2 Vůle organizovaná vzdorem
Možné přesvědčení: „Pokud souhlasím, podřídím se a ztratím sám sebe.“
Klient ví, proti čemu stojí, ale obtížněji vyjadřuje, o co chce usilovat. Návrh odmítne dříve, než prozkoumá jeho význam, nebo očekává, že ho terapeut musí přesvědčit. V některých případech se tím chrání před očekávanou kontrolou; jindy reaguje na skutečně nevhodný návrh. Frederickson (2013f) rozlišuje situace spojené s projekcí a složitější opakování konfliktního vztahového uspořádání.
Terapeut nejprve prověří vlastní tlak a nevede spor o to, kdo má pravdu. Může se ptát: „Co vám na mém návrhu nevyhovuje a čemu byste se chtěl věnovat vy?“ Posun se může projevit tím, že klient dokáže pojmenovat vlastní cíl a svobodně přijmout užitečnou nabídku. Autonomie se tak hodnotí podle osobního rozhodnutí, nikoli podle souhlasu s terapeutem.
3 Vůle omezená bezmocností
Možné přesvědčení: „Mé jednání nic nezmění. Rozhodnout musí někdo jiný.“
Člověk může své přání znát, ale nevěřit, že má na situaci vliv. Čeká na změnu partnera či okolností nebo opakovaně žádá, aby rozhodl terapeut. Někdy jde o vyhýbání se úzkosti z vlastního kroku; podobně se však mohou projevovat deprese, nedostatek zdrojů či reálné ohrožení. Formulace proto musí zahrnovat také možnosti a podmínky klientova života.
Otázka může znít: „Co vám dnes brání udělat tento krok a jakou pomoc byste potřeboval?“ Pokud je krok uskutečnitelný, terapeut pomáhá najít jeho zvládnutelnou podobu. Sleduje, zda klient dokáže rozlišit vlastní vliv od toho, co neovládá, požádat o konkrétní podporu a vyhodnotit zkušenost. Potřebná pomoc se nemá odpírat ve jménu podpory samostatnosti; zároveň se zkoumá, zda terapeut nepřebírá i rozhodování, které klient zvládne.
4 Vůle provázená sebekritikou a vinou
Možné přesvědčení: „Pokud budu žít podle sebe, někomu ublížím. Má přání jsou sobecká.“
Po vyslovení přání následuje znehodnocení: klient se označí za nevděčného, slabého nebo špatného. Vnitřní konflikt se tak může přesunout od zvažování volby k útoku proti sobě. Koncept kritického introjektu umožňuje tuto sekvenci zkoumat jako způsob zacházení se sebou (Benjamin a kol., 2006). Frederickson (2013c) zdůrazňuje aktivní terapeutickou pozici vůči sebedestruktivním procesům.
Terapeut může říci: „Když jste vyslovil, že potřebujete odpočinek, vzápětí jste se označil za sobeckého. Co se mezi tím odehrálo?“ Zkoumá také, zda se vina vztahuje ke konkrétnímu ublížení, které je třeba napravit, nebo již k samotné existenci potřeby. Posunem může být schopnost přání zvážit bez globálního odsouzení sebe sama. Zhoršení po pokroku se nemá automaticky vysvětlovat sebepotrestáním; vyžaduje nové posouzení situace.
5 Vůle překrytá vnitřní povinností
Možné přesvědčení: „Musím splnit očekávání, abych měl hodnotu.“
Klient může být výkonný a svědomitý, ale svá rozhodnutí popisuje převážně jazykem povinnosti. Také terapii proměňuje v úkol, v němž chce podat správný výkon. Od první podoby se tento vzorec liší zejména tím, že tlak přetrvává i bez aktuálního požadavku druhého člověka. V teorii sebeurčení mu může odpovídat introjektovaná regulace; souvislost je třeba prověřit, nikoli ji odvozovat ze samotných slov „musím“ či „měl bych“ (Ryan a Deci, 2000).
Terapeut zkoumá: „Pokud byste tuto povinnost nesplnil, co by to podle vás vypovídalo o vás?“ Následně pomáhá odlišit osobně přijatou hodnotu od podmínky vlastní hodnoty. Ukazatelem posunu může být vědomé rozhodnutí závazek přijmout, upravit nebo odmítnout. Stejné jednání může pokračovat, ale klient dokáže vysvětlit, proč si je volí a jaké hranice při něm potřebuje.
6 Vůle spojená s požadavkem kontroly
Možné přesvědčení: „Pokud je mé přání důležité, druzí mu musí vyhovět.“
Člověk může zaměňovat oprávněnost své potřeby s jistotou, že musí být naplněna konkrétním způsobem. Od terapeuta očekává záruku výsledku nebo změnu partnera. V tomto článku tuto podobu používáme jako ilustraci obtíží s přijetím hranic vlastního vlivu. Samotné naléhavé přání však neopravňuje k závěru o omnipotenci ani o osobnostní patologii.
Terapeut uzná význam potřeby a zkoumá reakci na nejistotu: „Rozumím, že si velmi přejete, aby partner zůstal. Co prožíváte, když připustíme, že jeho rozhodnutí nemůžeme zaručit?“ Posunem může být schopnost rozlišit vlastní jednání od rozhodnutí druhého a prožívat zklamání či smutek bez okamžité snahy obnovit kontrolu. Také terapeut potřebuje přijmout, že svou odborností nemůže zajistit každý žádoucí výsledek.
Jak sledovat změnu v terapeutické praxi
Pracovní hypotézu je užitečné spojit s opakující se sekvencí. Například: když klient vyjádří nesouhlas, očekává odmítnutí, zvýší se napětí, začne se kritizovat a svůj názor odvolá. Terapeut zkoumá, zda se tento průběh skutečně opakuje, v jakých vztazích a za jakých okolností neplatí. Jedna odpověď nebo samotná formulace „měl bych“ k takovému závěru nestačí.
Ve spolupráci s klientem lze sledovat konkrétní projevy: zda dokáže pojmenovat vlastní cíl, vyjádřit nesouhlas bez okamžitého odvolání, rozlišit pocit od sebehodnotícího soudu a uskutečnit dohodnutý krok. Jejich význam se posuzuje spolu se změnou symptomů, fungování a kvality života. Cílem není častěji používat větu „já chci“, nýbrž získávat reálnější prostor pro rozhodování.
K průběžnému hodnocení může sloužit krátký záznam konkrétní situace před intervencí a po ní, klientovo hodnocení užitečnosti práce a podle potřeby vhodný standardizovaný nástroj pro sledovaný problém. Pokud se předpokládaný vzorec nepotvrzuje nebo intervence vede k většímu zmatku či podřízení, je třeba formulaci přehodnotit a prověřit také terapeutův podíl.
Od vnitřního příkazu k osobně přijaté volbě
Přechod od „měl bych“ k „já chci“ nemusí vést k okamžitému rozhodnutí. Někdy začíná schopností říci „nevím“, aniž se člověk za nejistotu odsoudí. Postupně může rozpoznávat, co si přeje, čeho se obává a které závazky si chce ponechat. I rozhodnutí pokračovat v náročném vztahu či povinnosti může být vlastní volbou, pokud člověk rozumí svým důvodům a dokáže uvažovat také o alternativách.
Mnohé volby přinášejí ztrátu. Člověk se vzdává jiné možnosti, představy o sobě nebo naděje, že získá souhlas všech. Schopnost zpracovat zklamání a smutek proto v našem výkladu patří k podmínkám, které umožňují uplatnit vlastní vůli v reálném životě.
Literatura
Abbass, A. A., & Town, J. M. (2013). Key clinical processes in intensive short-term dynamic psychotherapy. Psychotherapy, 50(3), 433–437. https://doi.org/10.1037/a0032166
Benjamin, L. S., Rothweiler, J. C., & Critchfield, K. L. (2006). The use of structural analysis of social behavior (SASB) as an assessment tool. Annual Review of Clinical Psychology, 2, 83–109. https://doi.org/10.1146/annurev.clinpsy.2.022305.095337
Bordin, E. S. (1979). The generalizability of the psychoanalytic concept of the working alliance. Psychotherapy: Theory, Research & Practice, 16(3), 252–260. https://doi.org/10.1037/h0085885
Frederickson, J. (2013a). Co-creating change: Effective dynamic therapy techniques. Seven Leaves Press.
Frederickson, J. (2013b, 14. ledna). Compliance: Why it’s not a good thing. ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/2013/compliance-why-its-not-a-good-thing/
Frederickson, J. (2013c, 10. prosince). Neutrality? Does it have a role in ISTDP? ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/2013/neutrality-does-it-have-a-role-in-istdp/
Frederickson, J. (2013d, 15. října). Who challenges the patient? ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/2013/who-challenges-the-patient/
Frederickson, J. (2013e, 29. května). Why do patients quit therapy prematurely. ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/2013/why-do-patients-quit-therapy-prematurely/
Frederickson, J. (2013f, 20. srpna). “You can’t make me do it!” Defiance. ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/2013/you-cant-make-me-do-it-defiance/
Frederickson, J. (bez data). Intensive short term dynamic psychotherapy: An introduction. ISTDP Institute. https://istdpinstitute.com/resources/intensive-short-term-dynamic-psychotherapy-an-introduction/
Kundrát, I. (2022, 4. února). Čo je intenzívna krátkodobá dynamická psychoterapia? [O ISTDP pre klientov]. Portál pre ISTDP. https://istdp.sk/%C4%8Co-je-istdp-
Löw, C. A., Schauenburg, H., & Dinger, U. (2020). Self-criticism and psychotherapy outcome: A systematic review and meta-analysis. Clinical Psychology Review, 75, 101808. https://doi.org/10.1016/j.cpr.2019.101808
Ryan, R. M., & Deci, E. L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55(1), 68–78. https://doi.org/10.1037/0003-066X.55.1.68
Town, J. M., Salvadori, A., Falkenström, F., Bradley, S., & Hardy, G. (2017). Is affect experiencing therapeutic in major depressive disorder? Examining associations between affect experiencing and changes to the alliance and outcome in intensive short-term dynamic psychotherapy. Psychotherapy, 54(2), 148–158. https://doi.org/10.1037/pst0000108
Zuroff, D. C., Koestner, R., Moskowitz, D. S., McBride, C., & Bagby, R. M. (2012). Therapist’s autonomy support and patient’s self-criticism predict motivation during brief treatments for depression. Journal of Social and Clinical Psychology, 31(9), 903–932. https://doi.org/10.1521/jscp.2012.31.9.903
Komentáře