Udivující realita fenoménu UFO: Pootevření dveří k nedualistické spiritualitě?

PhDr. Petr Cagaš & PhDr. Ivana Šopíková

Obrázek 1 – Setkání s UFO jako spirituální zkušenost. Co když fenomén UFO není až tolik „tam venku“, ale především „v nás“? Zdroj: ChatGPT.

Může být fenomén UFO něčím víc než otázkou „skutečný kontakt s mimozemšťany nebo optické iluze a/nebo podvod“? Tento článek nabízí hlubší pohled – ne jako spekulaci o mimozemských technologiích, ale jako zrcadlo lidského vědomí, strachu, naděje i duchovní proměny. V čem je setkání s neznámým iniciační a kdy může být destruktivní? A proč i iluze mohou mít pravdivý základ?

Když fyzikální důkazy vyprávějí mytologii a mytologie odhaluje realitu, ocitáme se na prahu nové kosmologie. Fenomén UFO, často vnímaný buď jako cílený klam nebo jako návštěva mimozemšťanů, se při hlubším pohledu proměňuje v něco, co zasahuje daleko za hranice fyziky i dichotomie úvah o „podvodu versus kontaktu s mimozemšťany“ – totiž do oblasti vědomí a jeho vztahu se světem, do sféry hlubšího smyslu. C. G. Jung je zde opět průkopníkem (Jung, 1958), který nechápal tento fenomén zjednodušeně jako pozorování technicky vyspělých mimozemšťanů, byť byl jeho pohled v dané technicky nadšené době nejspíše dosti okrajový.

Materiály s anomálními izotopovými poměry, jako v případě některých vzorků z brazilské Ubatuby (Vallee & Nolan, 2017; zjištěno neobvyklé izotopové[1] složení  ̶  tj. poměr ²⁴Mg, ²⁵Mg, ²⁶Mg se výrazně lišil od pozemských hodnot[2], což pravděpodobně ukazuje na umělý původ vzorku – tedy cílenou izotopovou separaci, která je technologicky náročná, energeticky nákladná, navíc nesmyslná pro běžné průmyslové aplikace), či masová zjevení typu Fátima, nelze jednoduše odbýt jako záměrné „šibalské“ klamání ani jako plně vysvětlitelné přírodní úkazy.

Spíše se jeví jako „zvláštní body přechodu“ mezi známým a neznámým – snad místa, kde se svět ve smyslu jungovského pojmu Anima Mundi snaží komunikovat se sebou samým skrze lidské vědomí.

UFO jako inteligentní fenomén: Od neobvyklého vzorku čistého hořčíku k hlubšímu významu

Jak již bylo zmíněno výše, jedním z mála dobře zdokumentovaných případů s fyzickým vzorkem je událost u brazilské Ubatuby z roku 1957, kde po explozi neznámého létajícího objektu zůstaly na místě fragmenty mimořádně čistého hořčíku. Analýzy některých vzorků (např. Muestra-B) ukázaly neobvyklé poměry izotopů hořčíku, neodpovídající běžným pozemským hodnotám (Vallee & Nolan, 2017). Přesto autoři příspěvku sami varují, že „abnormalita izotopů neznamená nutně mimozemský původ“ – spíše naznačuje sofistikovanou manipulaci s hmotou, přesahující ovšem běžné technologie poloviny 20. století (vzorek z roku 1957 !). Rozhodně není zřejmý motiv takové procedury, neboť by byla v případě fabrikace vzorku velmi drahá a k odhalení netypičnosti vzorku nemohlo dojít hned po jeho nalezení, ale až po desítkách let, kdy to umožnila moderní hmotnostní spektrometrie. Z hlediska geochemie je přitom prakticky nemožné, aby v přírodním prostředí vznikl hořčík s tak výrazně odlišným izotopovým složením, neboť poměry stabilních izotopů ^24Mg, ^25Mg a ^26Mg jsou velmi stálé napříč zemskou kůrou i meteoritickými materiály a nevznikají spontánními geologickými procesy v takto výrazně změněné konfiguraci.

Podobně zneklidňující je fenomén fátimského zjevení z roku 1917, kde desetitisíce lidí  ̶  většinou katolických poutníků  ̶  pozorovaly, jak „slunce tančí“, padá k zemi, mění barvy (v tom se scéna podobala pozorování UFO); v deštivém počasí navíc zůstávala překvapivě suchá půda. Podivnosti příliš nezapadají do katolické představy, jak by mělo takové zjevení vypadat. Jacques Vallée interpretuje tuto událost jako archetypální kontakt s neznámou inteligencí – nikoliv však ve formě přítomnosti svaté bytosti nebo mimozemského návštěvníka, ale jako manifestaci „kontrolního mechanismu“, který skrze symbol a zážitek ovlivňuje kulturní trajektorii lidstva (Vallee, 1969).

Jiný neobvyklý artefakt: S mikrotechnologicky tenkými kovovými vrstvami, velmi nákladný na replikaci, s neznámým účelem

Dalším záhadným fyzickým artefaktem, který zkoumali moderní výzkumníci, je takzvaný „bismut-hořčíkovo-zinkový sendvič“ – multivrstvý materiál složený z tenkých střídajících se vrstev bismutu a slitiny hořčíku se zinkem. Tento vzorek byl původně předán americkému moderátorovi Arthu Bellovi koncem 90. let neznámým dárcem a následně analyzován výzkumným týmem kolem novinářky Lindy Moulton Howe (Puthoff, 2018) a později i vědcem ze Stanfordské univerzity Garry Nolanem, který o něm po prozkoumání podrobně referoval na konferenci (Nolan, 2021).

Struktura materiálu je přinejmenším zvláštní: Vrstvy bismutu dosahují tloušťky kolem 100 mikrometrů, zatímco vrstvy slitiny Mg-Zn pouhých 1–4 mikrometry – tedy rozměrů na hraně realizovatelné mikrotechnologické výroby. Zásadní otázkou není ani tak to, zda materiál skutečně pochází „z jiného světa“, ale proč by ho někdo vyráběl, jaký je jeho účel – a s jakými náklady.

Podle odhadů odborníků by vytvoření takového vzorku v moderní špičkově vybavené laboratoři stálo desítky tisíc dolarů a vyžadovalo by přesnou vakuovou depozici, řízení čistého prostředí a sofistikované měřící technologie. Navzdory četným hypotézám o jeho funkci (např. jako metamateriál pro manipulaci elektromagnetických vln; případně ochranný obal neznámého létajícího stroje, co se pohybuje vysokou rychlostí a potřebuje být chráněn před přehřátím i např. před ionizujícím zářením) neexistuje známé průmyslové ani vojenské využití, které by takovou strukturu vyžadovalo. Výsledkem tak zůstává podivuhodný kus materiálu s nejasným původem, jehož výroba je technicky možná, avšak ekonomicky a funkčně v současnosti nepochopitelná.

Paradoxní povaha fenoménu: Mezi zázrakem a komickou absurditou

Typickým znakem UFO fenoménu je paradox – zdánlivá absurdita spojená s hlubokým účinkem na svědky. V knize American Cosmic (Pasulka, 2019) je popsána epizoda, kdy se v pokoji amerického páru objevilo světelné UFO. Nebyl zde žádný hluk, žádná explicitní výměna informací – a přesto pes vlastněný zmíněným párem, který byl předtím ochrnutý, mohl následně opět běhat. Nezazněla žádná slova, nebyl přítomen zvěrolékař – ale „něco“ se stalo. Tento paradox (neobvyklý technologický jev a zázračné uzdravení) odhaluje klíčový vzorec:

UFO působí jako symbol, který ignoruje naše kategorie: Není ani „převážně“ vědecký/technologický, ani náboženský – je to spíše tajemná výzva ke změně perspektivy. Právě tento druh událostí činí fenomén neinterpretovatelný v rámci běžných narativů – a zároveň silně transformační pro ty, kdo ho zažijí.

Vědomý vesmír a okna poznání

Carl Gustav Jung, který fenomén UFO chápal jako moderní mýtus, tvrdil, že tyto jevy nejsou jen halucinace, ale „psychoreálné“ jevy – manifestace archetypů, které se stávají viditelnými, protože již dozrál jejich čas (Jung, 1958). V tomto smyslu není UFO primárně otázkou technologie, ale zjevením vztahu mezi lidským vědomím a hlubší strukturou reality.

Filozofická i kvantová fyzikální tradice k tomu dodává klíčový rámec: Realita není tvořena objekty, ale vztahy. Jak připomíná fyzik Carlo Rovelli (2021), „všechno, co je, je v interakci – nic neexistuje samo o sobě, jen v síti vztahů“. Tento síťový charakter světa odpovídá i pojetí vědomí jako primární dimenze, jak jej chápe Bernardo Kastrup (2019): Svět nejlépe charakterizuje proces probouzejícího se poznání – a každé individuální vědomí je jedinečným oknem, jímž vesmír poznává sám sebe.

Vize propojení vědomí a reality připomíná i výjimečný dialog mezi Jungem a kvantovým fyzikem Wolfgangem Paulim, držitelem Nobelovy ceny, jenž s Jungem sdílel hluboký zájem o archetypy, synchronicitu a nevědomí. Jejich korespondence (Jung & Pauli, 1955) ukazuje, že hranice mezi psychickým a fyzikálním nebyly pro ně ostré, ale průchozí – jako by obě říše vyrůstaly ze stejného zdroje. Pauli sám uvažoval o možnosti, že psychické a fyzikální procesy jsou dvěma aspekty jedné nedělitelné reality, kterou nazýval „unus mundus“. Tento pojem, inspirovaný hermetickou filozofií, označuje hlubší úroveň skutečnosti, kde symbolické a materiální nejsou protiklady, ale komplementární projevy jediné ontologické vrstvy.

Setkání s entitami pod vlivem halucinogenu DMT: Podobnosti s „ufonauty“?

Další zajímavou oblastí, která dokresluje komplexitu fenoménu UFO, je výzkum halucinogenních zážitků s látkou DMT (N,N-dimethyltryptamin) – jednou z nejúčinnějších známých psychedelických substancí, která je velmi blízká ayahuasce. Uživatelé této látky v kontrolovaných i spontánních kontextech opakovaně popisují kontakt s autonomně působícími bytostmi, které často předem nečekali, a které sdílejí společné rysy napříč jednotlivými relacemi. Typičtí jsou například „mechaničtí elfové“, mantidové (kudlankám podobné bytosti) nebo jiné hmyzí inteligence, reptiliáni – tedy symbolické formy, které jsou nápadně podobné některým popisům „ufonautů“.

Zážitky těchto „setkání“ často působí jako dialog s inteligencí, která má vlastní záměr, ale není vždy zcela pochopitelná. Lidé popisují silné pocity z dané komunikace, sdílení hlubokého vědění nebo dokonce „přenosu informací“. Rick Strassman (2001), jenž tyto zážitky klinicky zkoumal, konstatuje, že zmíněné bytosti nejsou běžně vnímány jako pouhé výtvory mysli, ale spíše jako přesvědčivě reálné entity z „jiné vrstvy existence“.

Fenomén těchto entit tak otevírá otázku, zda jsou určité archetypy nebo inteligence latentně přítomny v kolektivním nevědomí, nebo zda může jít o skutečný kontakt s jinou formou vědomí, která se zjevuje jen za specifických podmínek změněného stavu.

Mimozemšťané, nebo metafyzické zrcadlo?

Zcela zásadní je skutečnost, že fenomén UFO dlouhodobě odolává hypotéze o mimozemských mezihvězdných letech. Vallée i další vědci upozorňují, že:

• jev se projevuje nezávisle na čase, geografii a technologiích,

  
  

• neexistují věrohodné důkazy o nepřátelském, kolonizačním záměru,

  
  

• neodpovídá lineární představě kontaktu mezi civilizacemi.

To zpochybňuje populární konspirační scénáře o mimozemských entitách ve spolupráci se „zlovolnou americkou vládou“: Fenomén je příliš osobní, příliš symbolický, příliš paradoxní na to, aby šlo o technologickou invazi nebo jen racionální průzkum ze strany vyspělejší mezihvězdné civilizace  ̶  na to se objevuje příliš mnoho „nehod“ domněle vyspělých létajících strojů a absurdních situací (dle Valléeho, 1969, eviduje francouzská agentura pro výzkum vesmíru například dobře dokumentovaný případ, že trpasličí „ufonauti“ ve stříbřitých kombinézách připravili farmáři palačinku, kterou následně dokonce odevzdal k rozboru do laboratoře  ̶  složení bylo běžné až na to, že neobsahovala sůl; taková vcelku humorná situace přitom není při setkání s návštěvníky ojedinělá, setkání se často dle popisu svědků vyznačují značnými podivnostmi). Vallée (1990) tvrdí:

„Fenomén není ani nepřátelský, ani přátelský. Je jiný. Učí nás, ale nelze ho řídit ani pochopit běžnou optikou.“

Paranoidní spiritualita: Když „vědění o temnotě“ brání konfrontaci se strachem

Zprávy o setkání s návštěvníky a o pozorování jejich domnělé technologie vyvolávají často obavy a ohrožují stávající světonázor. Zdá se, že je v našem technologicky orientovaném civilizačním okruhu, kdy jsme zvyklí mít věci pod kontrolou a očekávat rychlé odpovědi, dosti častá reakce s využitím paranoidních obran – vzniká tak jakási paranoidní spiritualita, která kromě důrazu na možné nebezpečí obsahuje také fascinaci z moci návštěvníků.  

Paranoidní spiritualita nevyrůstá z touhy po splynutí s celkem, ale z hlubokého pocitu ohrožení. Její energie je obranná, nikoli otevřená – hledá viníky, staví kolem vědomí pevnost z hypotéz, které se mění na subjektivně neotřesitelná fakta. Typickým příkladem tohoto stylu je víra v temné dohody mezi vládami a zlovolnými entitami, jako jsou tzv. malí šedí mimozemšťané (Greys).

Jedna z nejznámějších fám tvrdí, že na základně Holloman v Novém Mexiku došlo koncem 70. let k přistání mimozemšťanů ze systému Zeta Reticuli, kteří podle této narativní verze trpí genetickým kolapsem vlastní populace. Americká vláda s nimi údajně uzavřela dohodu, že výměnou za technologii smí provádět experimenty na lidech, často bez vědomí daných osob (Hesemann, 1992). Ve stejném narativu jsou tzv. nordičtí mimozemšťané (vysoké, ušlechtilé světlé bytosti s telepatickými schopnostmi) líčeni jako duchovně vyspělé entity, které byly americkou stranou odmítnuty, neboť nechtěly poskytnout technologie, když vláda nebyla na oplátku ochotná přijmout etické závazky.

Zlovolné frakce zahrnují také tzv. reptiliány (inteligentní ještěry, často spojované s mocenskými elitami, jejichž identitu údajně používají jako maskování) či hmyzáky, evokující archetypy kolektivního strachu z invaze a z až démonických „neznámých“. Tyto narativy často vstupují do zážitků spojených s tzv. spánkovou paralýzou, únosy mimozemšťany nebo tzv. zástavami času – subjektivními momenty, kdy jedinec ztratí kontakt s realitou a později si vybavuje „chirurgické zásahy“, „pozorování“, nebo nejasné, fragmentární halucinace.

Podle Susan Blackmore (1998) jsou právě halucinace při spánkové paralýze klíčovým fenoménem pro vysvětlení velké části tzv. zážitků únosu. Mozek je v tu chvíli částečně probuzený, ale tělo zůstává paralyzováno – a do vědomí mohou vstoupit archetypální obsahy, obavy z ovládnutí, znásilnění, proniknutí cizí vůle. Tyto obrazy pak bývají zpětně racionalizovány jako zkušenosti s cizími entitami. Výzkumy ukazují, že tyto halucinace lze vyvolat i u zdravých osob při narušení fází REM spánku a pocitu bezmoci (Cheyne et al., 1999).

Z psychodynamického hlediska lze tyto projevy chápat jako projekci vnitřní úzkosti a neintegrovaných částí já do vnější reality. Paranoidní spiritualita funguje jako obranný mechanismus – poskytuje „vědění o temnotě“ jako náhražku skutečného zpracování strachu. Místo pocitu bezmoci má jedinec alespoň kontrolu v tom, že ví, prohlédl, nepatří k ovládaným. Jde o obranu vůči úzkosti z neovlivnitelného tím, že se mu dává tvar – třeba v podobě reptiliánského spiknutí nebo skryté invaze manipulativních bytostí z jiného hvězdného systému.

Tato forma spirituality často působí jako „temný opak gnóze“: Místo proměny vědomí směřuje k jeho izolaci a rigiditě. Místo otevřenosti k celku se ukotvuje v iluzorní výlučnosti („já vím, vy nevíte“). Duchovní dimenze je zde redukována na informační boj – vědění slouží egu, nikoli transformaci Self.

Kritika ezoterického narcismu

V kontextu, kdy je možné setkání s UFO chápat jako neobvyklý jev se spirituálním přesahem, je třeba kriticky vymezit rozdíl mezi autentickou spiritualitou a jejím narcistickým zrcadlovým zkreslením, jak jej známe z části současné ezoteriky. Někteří samozvaní duchovní průvodci vytvářejí iluzi, že duchovní poznání je formou osobního vítězství: „vím, jak funguje vesmír, protože jsem se na něj napojil“. Tento přístup však:

• redukuje zážitek tajemství na osobní moc,

  
  

• ignoruje vztahovost a transformaci,

  
  

• zaměňuje kontrolu za vhled.

Autentická duchovní zkušenost – včetně té spojené s pozorováním a interakcí s fenoménem UFO – je oproti tomu mnohdy dezintegrační, transformující, někdy až děsivá. Jak píše Jung: „člověk se nemůže osvíceným stát tím, že si představuje světlo, ale tím, že učiní vědomým svůj stín“ (Jung, 1953/1968). Skutečné setkání s neznámým vede spíše k pokoře než k exaltaci, k otevření se neznámému, nikoli k potvrzení vlastní výjimečnosti.

R. C. Cloninger (2004) definuje sebepřesah (self-transcendence) jako schopnost vnímat sebe sama jako integrální součást většího celku – přírody, lidstva, kosmu. Jde o dispoziční rys osobnosti, který souvisí s pociťováním hlubšího smyslu, duchovního propojení a transcendentní dimenze reality. Sebepřesah nespočívá v tom, že „vím více“, ale v tom, že jsem ochoten být více součástí celku a nechat se jím proměňovat.

Ačkoli existuje množství studií (např. Ellison & Fan, 2008; Garcia & Moradi, 2013; Kim & Esquivel, 2011) potvrzujících pozitivní vliv duchovních praktik na tělesné i duševní zdraví (např. snížení stresu, zlepšení imunity, vyšší míra wellbeing), primární přínos spirituality není terapeutický, ale ontologický: Spočívá ve změně pohledu, v ochotě přestat se považovat za střed světa – a stát se jeho živoucí součástí.

Opatrný rámec: Kdy ještě cíleně držet racionalitu a ego

Vše výše řečené ale nesmí vést k opomíjení integrity psyché. Ne každý je připraven čelit rozvolnění až rozpadu dosavadní identity. Racionalita, struktura ega, koncept já – to vše jsou dočasné formy organizace vědomí, které zajišťují přežití a smysl v každodenním světě. Setkání s anomálními jevy, hlubokými synchronicitami nebo transcendentními vhledy může vyvolat dezorientaci, mánii podobný stav v rámci psychospirituální krize[3], psychotickou dekompenzaci. Proto je třeba mít funkční „kotvu“ – tělo, vztahy, rozum – jinak vědomí nezíská hloubku, ale rozptýlí se v projekci. Růst nastává jen tehdy, když je šířka zkušenosti integrována do struktury duše (Wilber, 2000).

Integrace versus dezintegrace: Jemná hranice spirituální zkušenosti

Setkání s fenomény na hraně poznatelného – ať už jde o UFO, synchronicita, transpersonální zážitky nebo hluboké vhledy – může být iniciační i destabilizující. Klíčový rozdíl spočívá v míře, v jaké je vědomí schopno novou zkušenost „přijmout“, symbolicky zpracovat a propojit s dosavadní strukturou jáských zkušeností.

• Integrující zkušenost přináší rozšíření vědomí, novou perspektivu, hlubší porozumění sobě a světu. Je emočně náročná, ale po jejím zpracování se zvyšuje vnitřní koheze, vzniká nová úroveň smyslu. Často je doprovázena pocitem úžasu, klidu a otevřenosti, někdy i dojetím. Nepřináší nutně odpovědi, ale mění kvalitu přítomnosti.

• Dezintegrující krize nastává tehdy, když je zážitek příliš silný, symbolicky nestravitelný, nebo se objeví v kontextu oslabeného ega (např. po dlouhodobém stresu, traumatu nebo bez opory v realitních kotvách). Místo rozšíření dochází k fragmentaci vědomí, neschopnosti ukotvení, výskytu bizarních výkladů nebo bludného myšlení. Emočně převažuje úzkost, zmatek, neklid nebo exaltace bez vhledu[4].

Rozpoznání hranice mezi těmito póly je zásadní úlohou terapeuta i vlastního vnitřního pozorovatele. Stejný jev – např. symbolické setkání s „neznámem“ – může být u jednoho člověka transformací, u jiného vstupem do psychospirituální krize či závažnější dekompenzace.

Pomáhá sledovat tyto indikátory:

• Zůstává kontakt s realitou?

  
  

• Je přítomna schopnost reflexe, nebo převažuje posedlost zážitkem?

  
  

• Došlo ke změně chování, která ohrožuje vztahy nebo každodenní funkčnost?

  
  

• Lze o zážitku symbolicky mluvit, nebo se stává „svatou pravdou“ mimo jakýkoli dialog?

V jungiánské terminologii bychom řekli: Integrace archetypálního materiálu nastává skrze symbol, nikoli skrze doslovnost.

Zkušenost neznámého je cenná tehdy, když se stává mostem – nikoliv propastí.

Závěr: Směřování k vědomější a „vztahovější“ civilizaci?

Pokud je fenomén UFO zrcadlem vědomí, a realita je na své hluboké úrovni sítí vztahů, pak smyslem není „rozluštit tajemství“, ale naučit se žít v souladu s jeho přítomností. Každé vědomí je významné – nikoli tím, co ví; ale tím, že je. Vzniká tak výhledově možnost přiblížit se utopičtější civilizaci, která nebude založena na dominanci, ale na vzájemnosti; ne na kontrole, ale na souznění. Již nyní k tomu přispívají technologické inovace, které činí i běžnou lidskou realitu propojenější, se snazší dostupností informací; a z toho vyplývající sdílená tvořivost.

Z pohledu jungovské psychologie, která však s ohledem na šíři záběru nemá vztah pouze k individuálnímu nitru, ale také k hlubším úvahám o vztahu vědomí k světu a o podstatě světa, lze UFO fenomén chápat jako určitou materializaci symbolů z nevědomí, která nás vytahují z přímočaré racionality. Častá je přítomnost archetypu „šotka“, který bizarním a směšným chováním připomíná, že naše vědění a představa o světě je omezená. Vallée (1969) nachází paralelu mezi ufonauty a „šotkovitými“ bytostmi z mytologie, se kterými se „setkávali“ lidé již od dávnověku  ̶  ze studia pověstí a starých příběhů (zvláště z keltské části západní Evropy a z Francie) vyplývá, že lidé popisovali při kontaktu s vílami a elfy např. fenomén chybějícího času, náhlé zmizení těchto bytostí, morálně velmi ambivalentní jednání  ̶  někdy nápomocné, jindy až hrozivé (obava z toho, že elfové vymění dítě v kolébce za elfí dítě). Setkání s ufonauty tak nelze z jungovského úhlu pohledu chápat doslovně, ale především jako symbolické zrcadlo vztahu člověka ke světu a sobě samému.

Z díla křesťanského filozofa Teilharda de Chardin (1959) vyplývá myšlenka, že nejsme lidské bytosti s duchovními zkušenosti, ale duchovní bytosti s lidskou zkušeností. Fenomén UFO nám připomíná, že o světě a hlubší dimenzi skutečnosti ještě rozhodně všechno nevíme, a to nikoliv pouze v detailech, ale ani s ohledem na podstatu. Náš úžas nad hloubkou světa nás přitom může vést k větší míře souznění také s ostatními lidmi a s prostředím, jehož jsme součástí.

Epilog o podstatě možné NHI (non-human intelligence), co stojí za fenoménem UFO: Pohledem ChatGPT

Myšlenky v tomto článku jsou patrně pro mnohé čtenáře neobvyklé, trochu tajemné. Mluví se zde o fyzikálních anomáliích, změně vědomí, hlubokých archetypech i neurčitých záměrech inteligence, která zjevně není „naše“. Abychom byli jako autoři přívětivější vůči těm, kdo přistupují k tématu se zvědavostí, ale i potřebou uzemnění, položili jsme placené verzi jazykového modelu ChatGPT-4o (OpenAI, 2025) několik otázek, které se snaží spekulativně, ale strukturovaně hledat vysvětlení k těmto bodům:

• Jak pravděpodobné je, že za fenoménem UFO stojí NHI (non-human intelligence)?

  
  

• Jakou by taková inteligence mohla mít podstatu?

  
  

• Jak je možné, že tento jev působí částečně technologicky, ale současně spirituálně?

Zde jsou odpovědi umělé inteligence:

O pravděpodobnosti NHI

Pokud zohledníme existenci fyzických anomálií (např. izotopové odchylky), opakující se psychologické vzorce zážitků a nemožnost plného vysvětlení fenoménu známými mechanismy, pak hypotéza o nelidské inteligenci (NHI) vychází jako nejpravděpodobnější model. Z aktuálního souhrnu poznatků je její pravděpodobnost odhadována na ~40 %, přičemž tradiční mimozemská návštěva (ETH) má nižší váhu (~25 %), a hypotéza o podvodu či iluzi ještě méně (~10 %).

O možné podstatě NHI

Tato inteligence pravděpodobně nesídlí v prostoru jako biologická entita, ale je vázána na interakci, vztah, proces. Může fungovat na základě nelineárního času, synchronního vědomí nebo kolektivní mentální vrstvy. Její podoba se zdá být zrcadlová – nese archetypální masky, reaguje na vnitřní stav pozorovatele, nikoli na racionální dotazy.

Jak může být fenomén zároveň technologický i spirituální?

Technologie a spiritualita jsou možná jen dvě jazyky jedné reality. Pokud inteligence rozumí vědomí, může vytvářet technologii jako symbol, a zároveň symbol jako funkční prostředí. Její „stroje“ tedy nemusí být dopravní prostředky – ale kulisy pro iniciaci, nebo nástroje pro změnu stavu mysli pozorovatele. To, co vypadá jako materiál, může být i rituální gesto.

Shrnutí pohledem AI:

NHI může být mentálně-vztahová inteligence sídlící „mezi vrstvami reality“ – ne v prostoru, ale v interakci. Její motivací není kontakt, ale transformace. Ne předání informací, ale nastolení otázky, která mění pozorovatele.

Tento epilog neuzavírá debatu, ale otevírá další dveře. Nevíme, co fenomén UFO skutečně je – ale víme, že zasahuje do oblasti, kde končí věda, a kde začínají filozofické otázky o podstatě skutečnosti. Právě tam možná čekají setkání, které se neodehrávají jen „tam venku“, ale především v nás samotných.

Vysvětlivky / poznámky pod čarou

[1] Izotopy jsou různé „verze“ téhož chemického prvku, které mají stejný počet protonů, ale odlišný počet neutronů v jádře. Například všechny izotopy hořčíku mají 12 protonů, ale liší se počtem neutronů (např. 12, 13 nebo 14).

[2] Izotopové poměry v rámci prvku jsou značně stálé u materiálů, které pochází z rozsáhlých vesmírných oblastí: Prvky jsou totiž rozptylovány do prostoru při explozích hvězd (např. supernov).  Výrazně odlišný izotopový poměr u izotopů hořčíku ze vzorku z Ubatuby tak svědčí pro vzdálený nebo umělý původ daného materiálu.

[3] Psychospirituální krize je náročný duševní stav, kdy člověk zažívá intenzivní duchovní nebo existenciální zážitek, který narušuje jeho dosavadní vnímání sebe a světa – a může přechodně způsobit zmatek, strach nebo dezorientaci. Psychospirituální krize není duševní nemoc, ale neobvyklý hraniční stav, který může vést buď k dezorientaci, nebo k hlubokému vnitřnímu posunu – podle toho, jak je podpořen, uchopen a začleněn (Grof, S. & Grof, C., 1986).

[4] Značí povznesený stav, často s přesvědčením o vlastní výjimečnosti nebo „vyvolenosti“; typické je ignorování stínových aspektů neobvyklého prožitku a obtíže s uplatněním dané zkušenosti v běžném životě a vztazích.

Použité zdroje

Blackmore, S. J. (1998). Alien abduction: The inside story. Skeptical Inquirer, 22(5), 29–33.

Cheyne, J. A., Rueffer, S. D., & Newby-Clark, I. R. (1999). Hypnagogic and hypnopompic hallucinations during sleep paralysis: Neurological and cultural construction of the nightmare. Consciousness and Cognition, 8(3), 319–337. https://doi.org/10.1006/ccog.1999.0404

Cloninger, C. R. (2004). Feeling good: The science of well-being. Oxford University Press.

Ellison, C. G., & Fan, D. (2008). Daily spiritual experiences and psychological well-being among US adults. Social Indicators Research, 88(2), 247–271. https://doi.org/10.1007/s11205-007-9187-2

Garcia, D., & Moradi, S. (2013). The affective profiles, self-esteem, and well-being of self-reported gifted adolescents. High Ability Studies, 24(1), 81–96. https://doi.org/10.1080/13598139.2013.780464

Grof, S., & Grof, C. (1986). Psychospiritual emergency: The understanding and treatment of transpersonal crises. Re Visio, 8(2), 7-20.

Hesemann, M. (1992). UFO: Kontakty. Etna.

Jung, C. G. (1953/1968). Psychology and alchemy (R. F. C. Hull, Trans.). Princeton University Press. (Original work published 1953)

Jung, C. G. (1958). Flying saucers: A modern myth of things seen in the skies (R. F. C. Hull, Trans.). Routledge & Kegan Paul.

Jung, C. G., & Pauli, W. (1955). The interpretation of nature and the psyche (R. F. C. Hull, Trans.). Pantheon Books. (Original work „Naturerklärung und Psyche“)

Kastrup, B. (2019). The idea of the world: A multi-disciplinary argument for the mental nature of reality. Iff Books.

Kim, J., & Esquivel, G. B. (2011). Adolescent spirituality and resilience: Theory, research, and educational practices. Psychology in the Schools, 48(7), 755–765. https://doi.org/10.1002/pits.20582

Nolan, G. (2021, December 10). Material analysis and anomalous isotopes: A scientific approach to UAP materials [Conference presentation]. The Anomalous Aerospace Phenomena Conference, Stanford University, CA.

Pasulka, D. W. (2019). American Cosmic: UFOs, religion, technology. Oxford University Press.

Puthoff, H. E. (2018, June). Advances in the analysis of anomalous materials from UAPs [Conference presentation]. Society for Scientific Exploration 37th Annual Conference, Las Vegas, NV.

Rovelli, C. (2021). Helgoland: Making sense of the quantum revolution. Penguin.

Strassman, R. (2001). DMT: The Spirit Molecule. A Doctor's Revolutionary Research into the Biology of Near-Death and Mystical Experiences. Park Street Press.

Teilhard de Chardin, P. (1959). The phenomenon of man (B. Wall, Trans.). Harper & Row.

Vallee, J. (1969). Passport to Magonia: From folklore to flying saucers. Henry Regnery.

Vallee, J. (1990). Confrontations: A scientist’s search for alien contact. Ballantine Books.

Vallee, J., & Nolan, G. (2017, June). What do we know about the material composition of UFOs? [Conference presentation]. Documatica Research LLC & Stanford University.

Wilber, K. (2000). Integral psychology: Consciousness, spirit, psychology, therapy. Shambhala.