Hranice v mezilidských vztazích
- Mgr. Alena Čermáková
- před 2 dny
- Minut čtení: 13
Mgr. Alena Čermáková & PhDr. Petr Cagaš
Hranice nejsou zdí, která druhé odřízne; jsou to spíše dveře s kvalitním zámkem. Dům bez uzamykatelných dveří nepůsobí bezpečně – a stejně tak působí život bez jasných hranic. Dveře nám umožňují vybírat, koho a za jakých podmínek vpustíme dovnitř, a kdy je naopak potřeba zůstat na prahu. Tento obraz je jednoduchý, ale přesný: dobré hranice nás chrání, zároveň nám umožňují kontakt.
TL;DR Hlavní myšlenky článku
Hranice
Hranice si můžeme představit jako dveře s dobrým zámkem. Dveře se dají otevřít, takže umožňují kontakt, ale zároveň je lze zavřít a zamknout, když potřebujeme ochranu. Hranice tedy nejsou zeď, ale způsob, jak si chránit vlastní prostor a zároveň zůstat v kontaktu s ostatními.
Podoby hranic
Porézní (slabé/děravé): energie a čas unikají, protože člověk říká „ano“ i tam, kde by chtěl říct „ne“.
Rigidní (příliš tvrdé/striktní): izolace, nikdo se k člověku nedostane, je odříznutý.
Zdravé: pevné, ale pružné – člověk se umí otevřít, když chce, a zavřít, když potřebuje.
Oblasti, o kterých se nediskutuje (non-negotiables)
Non‑negotiables jsou základní pilíře osobní integrity – oblasti, kde si člověk musí stát pevně za svým, protože se týkají jeho bezpečí, identity, času, energie a důstojnosti. Patří sem:
Fyzické hranice: prostor, doteky, tělo, soukromí.
Emocionální hranice: vlastní pocity, odmítnutí manipulace či ponižování.
Čas a energie: rozhodování o dostupnosti a závazcích.
Hodnoty: názory, víra, životní styl.
Finance: vlastní rozhodování o penězích.
Vztahy: volba partnera, přátel, odmítnutí toxického chování.
Práce: rovnováha s osobním životem, odmítnutí neplacené práce či nadměrných přesčasů.
Hraniční organizace osobnosti
U lidí s hraniční poruchou osobnosti se často objevuje:
projekce – připisují druhým své vlastní pocity,
introjekce – bolestně přijímají cizí pocity jako vlastní.
Proto mají hranice spíše porézní a obtížně rozlišují, co je jejich a co patří druhým. Pomáhá jim učit se vědomě rozlišovat: „Tohle je moje, tohle je tvoje.“
Asertivita
Asertivní jednání probíhá v klidné sekvenci:
požádej,
připomeň,
uplatni důsledek, který byl předem oznámen.
Klíčové je jednat bez křiku a agrese – důsledně, ale klidně.
Jak začít budovat zdravé hranice
Zmapuj svůj „dům“ – představ si, kde potřebuješ hranice.
Poznej své ano a své ne – uvědom si, co chceš a co nechceš.
Mluv v první osobě – „Já potřebuji…“, „Já nechci…“.
Měj připravené důsledky – věz, co uděláš, když někdo hranici překročí.
Buď konzistentní – hranice fungují jen tehdy, když je dodržuješ.
Tři typy hranic: Příliš měkké, příliš tvrdé a „tak akorát“
Příliš „děravé“, tedy porézní hranice„Dům bez zámku.“ Sdílím víc, než je mi příjemné; říkám ano, i když chci říct ne; přebírám odpovědnost za pocity druhých; pouštím lidi příliš blízko, příliš rychle. Krátkodobě to uleví napětí, dlouhodobě to vede k vyčerpání, zatrpklosti, podrážděnosti a ztrátě sebeúcty.
Vyskytuje se častěji např. u lidí, kteří se museli emočně starat o rodiče (parentifikace), a kteří neměli dost prostoru pro rozpoznávání a vyjadřování vlastních potřeb.
Příliš pevné/tvrdé/rigidní hranice„Dům s mřížemi a zabedněnými okny.“ Izolace, nedostupnost, kontrola. Navenek bezpečí, uvnitř samota. Tvrdé hranice chrání před zraněním – ale často i před blízkostí, která by mohla uzdravovat, prozářit život teplejšími barvami.
Zdravé hranice (silné a flexibilní)„Bytelné dveře, které umím otevřít i zamknout.“ Vím, co je moje a co už je druhého; dovedu odmítnout bez viny a přijmout bez studu; přizpůsobuji se kontextu, aniž ztrácím vnitřní integritu, aniž překračuji vlastní hodnoty. Zdravé hranice regulují vynaložený čas, energetickou investici i míru intimity.
O čem se nevyjednává: „Non-negotiables“
Každý člověk potřebuje mít určité hranice, které chrání jeho důstojnost, bezpečí a svobodu. Tyto hranice nejsou o izolaci, ale o vědomém rozhodování, co pustíme do svého života a co už ne. Existují oblasti, které jsou natolik zásadní, že o nich nelze vyjednávat – říká se jim non‑negotiables. Jsou to základní pilíře, na kterých stojí naše identita a zdravé vztahy.
Pokud je člověk zná a dokáže je prosazovat, získává stabilitu, sebeúctu a jasný kompas pro každodenní rozhodování. Non‑negotiables pomáhají předcházet vyčerpání, manipulaci i ztrátě sebe sama. Jsou to jasné mantinely, které dávají druhým najevo: „Tady končím já a začínáš ty.“
1. Fyzické hranice
Osobní prostor: Každý má právo rozhodovat, kdo a kdy se k němu přiblíží. To zahrnuje i vzdálenost při rozhovoru nebo práci.
Doteky: Nikdo nemá právo se vás dotýkat bez vašeho souhlasu – ať už jde o přátelské objetí, nebo intimní kontakt.
Bezpečí těla: Patří sem odmítnutí fyzického násilí, nátlaku či ohrožení.
Soukromí: Možnost mít vlastní pokoj, zamykatelnou zásuvku, chránit osobní věci.
2. Emocionální hranice
Právo na vlastní pocity: Nikdo nemůže určovat, co „byste měli“ cítit.
Odmítnutí manipulace: Nenechat se nutit do pocitů viny, studu nebo strachu.
Respekt k emocím: Nepřijímat ponižování, zesměšňování nebo znevažování.
Oddělení cizích emocí: Umět rozlišit, co je vaše a co patří druhým.
3. Čas a energie
Rozhodování o dostupnosti: Nemusíte být k dispozici neustále – právo říct „teď ne“.
Odmítnutí vyčerpávajících závazků: Umět odmítnout, když už nemáte kapacitu.
Prioritizace: Čas je vzácný zdroj, který si určujete sami.
4. Hodnoty a přesvědčení
Názory a víra: Každý má právo na vlastní přesvědčení, politické názory či víru.
Životní styl: Volba, jak žít – od stravování po způsob trávení volného času.
Odmítnutí tlaku: Nikdo nemá právo vás nutit měnit hodnoty proti vaší vůli.
5. Finance
Nakládání s penězi: Vy sami rozhodujete, jak utrácíte, šetříte nebo investujete.
Odmítnutí kontroly: Partner, rodina či přátelé nemají právo diktovat vaše finanční rozhodnutí.
Bezpečí: Ochrana před zneužitím nebo manipulací v oblasti financí.
6. Přátelé a vztahy
Volba partnera: Nikdo nemá právo určovat, s kým budete ve vztahu.
Volba přátel: Sami si vybíráte, s kým trávíte čas.
Odmítnutí toxického chování: Žárlivost, kontrola, násilí nebo ponižování nejsou přijatelné.
7. Práce a kariéra
Hranice mezi prací a osobním životem: Právo na volný čas, odpočinek a rodinu.
Odmítnutí neplacené práce: Nenechat se nutit dělat něco, co není součástí dohody.
Respekt k roli: Vaše kompetence a odpovědnosti mají být respektovány.
Přesčasy: Právo odmítnout nadměrné pracovní zatížení.
Proč s hranicemi často bojujeme: pohled přes „hraniční“ organizaci osobnosti
Lidé s tzv. hraniční úrovní organizace osobnosti (psychodynamický pohled, podrobněji v článku o organizaci osobnosti na tomto blogu) mívají obtíže udržovat stabilní obraz sebe i druhých (nejasná odpověď na otázky „kdo jsem“, „jaký je můj partner“), častěji sahají po „vše-nebo-nic“ hodnocení a používají primitivnější obrany (např. idealizace = připisování druhému přehnaně pozitivních vlastností, vidění jako dokonalého; devalvace = znehodnocování druhého člověka, vidění jako bezcenného). V praxi to znamená, že:
stanovit hranici může u hraničně organizovaného člověka vyvolat extrémní úzkost z odmítnutí,
hranice druhých se mohou jevit jako útok nebo opuštění, a proto bývají opakovaně překračovány.
To není stigma (= negativní sociální označení), ale vysvětlení, proč je pro některé lidi práce s hranicemi náročnější – a proč je pro ně obzvlášť důležité rozvíjet stabilitu, mentalizaci (= schopnost chápat, co si druzí myslí a cítí) a regulaci afektu (často s profesionální podporou). Integrace hraničních rozporů je popsána v článku o přechodu z paranoidně-schizoidní do depresivní pozice v terminologii dle Melanie Kleinové.
Projekce a introjekce u hraniční úrovně: projev porézních hranic
U hraniční úrovně organizace osobnosti se často setkáváme se zvýšenou náchylností k projekci (vkládám do druhého něco, co je ve skutečnosti ve mně) a k příliš silné introjekci (přehnaně vstřebávám zpětnou vazbu a postoje druhých jako „pravdu o sobě“). V obou případech jde o projev porézních/slabých hranic: buď „vylévám obsah“ ven, nebo naopak „vpíjím“ obsah druhých dovnitř.
Zvláště introjekce může být velmi bolestivá — člověk je závislejší na názoru okolí, a proto i běžná kritika zasáhne hluboko do sebeobrazu a sebehodnoty. Práce s hranicemi tu znamená učit se rozlišovat: co je moje, co je tvoje — a tuto dělicí čáru důstojně, ale pevně udržet.
Kdo mívá s hranicemi největší potíže
Lidé s vysokou úzkostí z opuštění: raději řeknou „ano“, než by riskovali konflikt nebo větší vzdálenost ve vztahu.
Ti, kdo mají potíže vnímat vlastní potřeby jako důležité: často po parentifikaci (= když dítě musí přebírat roli dospělého, starat se o rodiče nebo sourozence, místo aby samo dostávalo péči) či dlouhodobé péči o druhé -> naučili se „nebýt na obtíž“. Pomáhá rozvoj psychické funkce celostní cítění.
„People‑pleasers“ (= lidé, kteří mají silnou potřebu zavděčit se druhým, vyhovět jejich očekáváním a získat jejich souhlas, často na úkor vlastních potřeb) a vysoce konformní jedinci (= ti, kteří se snadno přizpůsobují většině nebo autoritám, aby se vyhnuli konfliktu či odlišnosti) preferují bezkonfliktnost a souhlas druhých před sebeochranou; rychle se přizpůsobí, ale pomalu nastavují vlastní limity.
Osoby s výrazným vnitřním kritikem a nízkou sebehodnotou: mají tendenci introjektovat (= přijímat a vnitřně přebírat) soudy okolí jako „objektivní fakta o sobě“.
Pomáhající profese a vysoce empatičtí lidé: snadno přebírají emoce a odpovědnost druhých (→riziko emočního vyhoření).
Lidé s hraniční úrovní organizace osobnosti: citliví na odmítnutí, náchylní k projekci/introjekci; jejich hranice bývají kolísavé (přehnaně porézní či mnohdy naopak příliš tvrdé, často kolísá u stejného jedince).
Společným jmenovatelem bývá strach z konfliktu či opuštění a zároveň nedostatečně procítěné právo na vlastní potřeby. Pomáhá trénink krátkých vět, předem připravených důsledků a konzistence v dodržování avizovaných důsledků.
Hranice v rodičovství a výchově
Hranice ve výchově dětí jsou kapitolou samy o sobě a v mnohém se vymykají hranicím v partnerských, pracovních či přátelských vztazích. Rodič zde není jen partnerem v dialogu, ale také průvodcem, který dítěti pomáhá postupně rozvíjet schopnost rozlišovat, co je jeho a co patří druhým.
Zdravé rodičovské hranice znamenají, že rodič dokáže chránit svůj čas, energii a soukromí, aniž by tím dítěti upíral péči či lásku. Dítě se tak učí, že blízkost neznamená neustálou dostupnost, ale předvídatelný a bezpečný kontakt. Stejně důležité je respektovat i hranice dítěte – jeho tělo, prostor, pocity a názory.
Samozřejmě se jinak bavíme s dítětem, když jsou mu dva roky, a jinak, když je mu deset. Malé dítě potřebuje jednoduché, krátké a jasné sdělení („Teď je čas na spaní“), zatímco starší dítě už zvládne dialog o důsledcích a může se podílet na rozhodování („Rozumím, že chceš ještě hrát, ale ráno vstáváme brzy – dohodneme se na poslední hře“). Každé dítě je navíc úplně jiné – některé potřebuje více struktury a jasných pravidel, jiné více prostoru pro vlastní rozhodování.
Praktické příklady:
„Teď potřebuji chvíli klidu, za deset minut se ti budu věnovat.“ → dítě se učí, že rodič není neustále k dispozici, ale zároveň se může spolehnout na předvídatelný návrat.
„Rozumím, že jsi naštvaný, ale křik není způsob, jak se domluvíme.“ → dítě se učí, že emoce jsou v pořádku, ale jejich vyjádření má mít hranice.
Takové nastavení podporuje důvěru, samostatnost a zdravý model vztahů, který si dítě odnese do dospělosti. Rodičovské hranice tedy nejsou o izolaci, ale o učení dítěte, že blízkost a respekt se mohou pojit s jasnými mantinely.
Hranice v pomáhajících profesích
Pomáhající profese – učitelé, zdravotníci, terapeuti, sociální pracovníci, poradci – jsou specifické tím, že jejich podstatou je péče o druhé. Právě proto je zde téma hranic ještě citlivější než v běžných vztazích. Hranice nejsou překážkou pomoci, ale podmínkou její dlouhodobé kvality. Bez nich hrozí vyčerpání, ztráta radosti z práce a někdy i cynismus vůči klientům či pacientům.
Proč jsou hranice v pomáhajících profesích nezbytné
Prevence vyhoření: pokud pracovník nechrání svůj čas a energii, rychle se dostává do stavu chronické únavy.
Ochrana vztahu s klientem/pacientem: jasné hranice dávají druhému pocit bezpečí – ví, co může očekávat, a co už ne.
Profesní integrita: hranice chrání roli pracovníka. Terapeut není přítel, učitel není rodič, zdravotník není rodinný příslušník – a právě tato odlišnost umožňuje profesionální pomoc.
Typické oblasti hranic
Časové hranice
Stanovení konzultačních hodin, ordinační doby či délky sezení.
Odmítnutí komunikace mimo pracovní čas (např. večerní telefonáty, víkendové zprávy).
Jasné ukončení setkání („Dnes končíme, navážeme příště“).
Emocionální hranice
Udržení profesionálního odstupu: empatie ano, ale bez přebírání odpovědnosti za život klienta.
Rozpoznání, kdy se pracovník stává „spasitelem“ – a vědomé odmítnutí této role.
Schopnost říct: „Rozumím, že je to těžké, ale rozhodnutí je na vás.“
Fyzické hranice
Respekt k osobnímu prostoru (např. u zdravotníků jasné vysvětlení, proč je nutný dotek či vyšetření).
Odmítnutí nevhodného chování ze strany klienta/pacienta (např. přílišná blízkost, fyzický kontakt bez souhlasu).
Pracovní náplň a kompetence
Odmítnutí úkolů, které nespadají do pracovní role (např. učitel není povinen suplovat rodičovskou péči).
Jasné vymezení, co je součástí dohody a co už ne (např. terapeut neřeší právní poradenství).
Praktické příklady
Učitel: „Konzultace probíhají v pondělí od 14 do 16 hodin. Mimo tento čas nejsem k dispozici.“
Zdravotník: „Rozumím, že se bojíte. Vysvětlím vám postup, ale rozhodnutí o operaci je na vás.“
Terapeut: „Na vaše zprávy odpovídám pouze v pracovní době. Pokud se cítíte v ohrožení, kontaktujte krizovou linku.“
Důsledky nedostatku hranic
Pro pracovníka: vyčerpání, frustrace, pocit, že „nikdy není dost“.
Pro klienta/pacienta: nejistota, nejasná očekávání, někdy i závislost na pracovníkovi.
Pro systém: ztráta kvality péče, vyšší fluktuace zaměstnanců, nárůst chyb.
Jak hranice posilovat
Supervize a kolegiální podpora – možnost sdílet obtížné situace a hledat řešení.
Vědomé plánování odpočinku – hranice nejsou jen o „ne“, ale i o „ano“ vůči regeneraci.
Asertivní komunikace – klidné, předvídatelné kroky (požádej → připomeň → uplatni důsledek).
Jak funguje asertivita (a proč málokdy vypadá jako ostrý konflikt)
Asertivita není arogantní projev síly, ale klidná cesta k uplatnění důsledků. Praktický postup:
Požádej jasně o nápravu.
„Jídlo je spálené, prosím o výměnu.“
Zopakuj a přidej informaci o dalším kroku.
„Rozumím, že je rušno. Pokud výměna není možná, požádám o řešení vedoucího.“
Udělej slíbený krok bez osočování druhého.
„Děkuji, poprosím vedoucího.“
Všimni si, že tu není zbytečný křik, jen předvídatelný sled kroků. Stejný princip platí doma i v práci: od žádosti → přes připomenutí → k předem oznámenému důsledku.
Pět praktických kroků ke zdravým hranicím
Zmapuj svůj „dům“. Kdo patří na práh, kdo do obýváku a kdo do ložnice tvého života? S rostoucí blízkostí roste i vzájemná odpovědnost a nárok na důvěru.
Poznej své „ano“ a „ne“. Signály těla (stažený žaludek, únava po setkání) jsou vlastně data. Na základě vyhodnocení těchto dat činíme rozhodnutí.
Oznamuj svá rozhodnutí stručně a pevně, bez obhajoby.
„Teď to uzavřu.“ / „Toto téma dnes probírat nebudu.“
Připrav si důsledky, které kontroluješ ty.
„Pokud budeš dál zvyšovat hlas, rozhovor přeruším a vrátíme se k němu zítra.“
Buď konzistentní/důsledný (pokud hranici jednou stanovíš, je potřeba ji dodržovat i příště). Hranice se neučí jednou větou, ale opakovanou praxí.
Psychologické dovednosti podporující hranice
Nastavit hranici je jedna věc, ale udržet ji dlouhodobě je často ještě náročnější. Pomáhají k tomu určité psychologické dovednosti, které posilují naši schopnost rozpoznat vlastní potřeby, regulovat emoce a jednat důsledně. Tyto dovednosti nejsou jen technikami – jde o širší životní postoj, který podporuje stabilitu a sebeúctu.
Mindfulness (všímavost)
Mindfulness znamená schopnost vědomě si všímat toho, co se děje v těle i v mysli. Tělesné signály – napětí v ramenou, stažený žaludek, únava po setkání – jsou data, která ukazují, že naše hranice jsou ohroženy. Pokud se naučíme tato data číst, můžeme včas reagovat: říct „ne“, ukončit rozhovor, nebo si dopřát odpočinek. Všímavost tak funguje jako včasný alarm, který chrání naši energii.
Sebesoucit
Mnoho lidí má pocit viny, když nastaví hranici. Sebesoucit znamená připomenout si, že péče o sebe není slabost, ale nezbytný předpoklad péče o druhé. Říct „ne“ není odmítnutí člověka, ale ochrana vlastní kapacity. Sebesoucit pomáhá zmírnit vnitřní tlak a umožňuje jednat s laskavostí vůči sobě i druhým.
Práce s vnitřním kritikem
Vnitřní kritik často říká: „Musíš vyhovět, jinak tě nebudou mít rádi.“ Tento hlas není realita, ale naučený vzorec. Pomáhá technika přepisování vnitřního dialogu: místo „musím“ → „rozhoduji se“. Takový posun mění pocit povinnosti na vědomou volbu. Postupně se učíme rozlišovat, kdy jednáme ze strachu, a kdy z vlastní integrity.
Tyto dovednosti propojují hranice s širším rozvojem osobnosti. Nejde jen o to, jak komunikujeme s druhými, ale o to, jak sami sebe vnímáme a jak si dovolíme žít v souladu se svými hodnotami.
Mini-scénáře a věty, které fungují
Když někdo tlačí na čas:
„Teď nemohu, ozvu se zítra po 16. hodině.“
(jasné vymezení času – ukazuje schopnost nastavit hranici a chránit vlastní plán)
Když někdo zlehčuje tvoje „ne“:
„Rozhodl/a jsem se takto. Díky, že to budeš respektovat.“
(potvrzení rozhodnutí – připomíná, že „ne“ je plnohodnotná odpověď a zaslouží respekt)
Když partner hodnotí tvé přátele:
„S kým se stýkám, rozhoduji já. Rád/a si poslechnu tvé pocity, ale volbu měnit nebudu.“ (uznání emocí druhého – ale jasné vymezení vlastní autonomie ve vztazích)
Když se rozplývají finanční dohody:
„Potřebuji jasný limit a sdílený přehled. Bez toho na společné výdaje nepřispěji.“
(důraz na transparentnost – podmínka spolupráce, která chrání před nejasnostmi a zneužitím)
Když konverzace eskaluje:
„Přeruším to teď. Vrátíme se k tomu, až budeme oba klidnější.“
(ochrana před konfliktem – schopnost regulovat situaci a odložit ji na vhodnější chvíli)
Když druhý hranici nerespektuje opakovaně
Když někdo tvoje hranice nerespektuje opakovaně, samotná slova postupně ztrácejí váhu. Proto je důležité mít připravené konkrétní kroky, které můžeš uplatnit nezávisle na souhlasu druhého – například odejít z místnosti, změnit hesla, pozastavit společné platby, nastavit tichý režim na telefonu nebo zapojit mediátora, HR (týká-li se to pracovních záležitostí) či terapeuta (zkrátka obrátit se na třetí stranu, která má autoritu nebo kompetenci pomoci situaci řešit).
Takové klidné a důsledné jednání ukazuje, že hranice nejsou jen prázdná prohlášení, ale skutečná pravidla, která chrání tvůj prostor a důstojnost. Ve výsledku bývá právě klidně uplatněný důsledek překročení hranic mnohem účinnější než dramatická hádka.
Ne vždy je ale nutné řešit překročení hranic v klidu – záleží na kontextu (=okolnosti, prostředí a vztahy, ve kterých se situace odehrává). V pracovním prostředí nebo při formálních jednáních bývá klidná reakce účinnější, protože pomáhá udržet věcnost a předvídatelnost. V rodinném prostředí je ale naprosto v pořádku, když člověk ukáže i své emoce. Autentické vyjádření hněvu, smutku nebo zklamání může být velmi účinné, protože druhým jasně ukáže, že hranice mají skutečný význam a že jejich překročení se těžce dotýká. Emoce tak mohou posílit sdělení a přispět k tomu, aby byly hranice respektovány – a kde jinde projevit své emoce než mezi svými. Autentičnost je v takových chvílích důležitější než emoční otupělost, ovšem vždy je dobré mít na paměti, že všeho s mírou.
❌ Časté mýty o hranicích
Kolem hranic koluje řada omylů, které lidem brání je nastavit. Vyvrácení těchto mýtů pomáhá uvolnit vnitřní odpor a posílit odvahu jednat.
„Když nastavím hranici, budu působit sobecky.“ Ve skutečnosti jde o péči o sebe i o vztah. Bez hranic se vyčerpáme a kontakt trpí. Hranice nejsou odmítnutí druhého, ale způsob, jak zůstat v kontaktu bez ztráty sebe.
„Zdravé hranice znamenají, že už nikdy nebudu mít konflikt.“ Konflikty nezmizí, ale hranice jim dávají rámec. Místo chaotické hádky vzniká předvídatelný dialog, kde je jasné, co je přijatelné a co už ne.
„Když jednou nastavím hranici, už ji nikdy nemusím měnit.“ Hranice jsou živé – přizpůsobují se kontextu, ale stále chrání naši integritu. To, co je non‑negotiable, zůstává pevné, ale ostatní hranice se mohou vyvíjet podle životní situace.
„Když mám hranice, znamená to, že jsem tvrdý/á.“ Zdravé hranice jsou pružné – umožňují blízkost i ochranu. Tvrdost bez pružnosti vede k izolaci, pružnost bez pevnosti k vyčerpání.
Vyvrácení těchto mýtů pomáhá lidem pochopit, že hranice nejsou projevem slabosti ani tvrdosti, ale cestou k vyrovnaným vztahům a k životu, který je udržitelný.
Závěrem
Zdravé hranice nejsou projevem sobectví, ale předpokladem skutečné blízkosti. Dveře s dobrým zámkem dům neuzavírají – dělají z něj bezpečné místo, kde se dá žít i milovat.
Pokrok ve vytyčování hranic je často spojen s výraznými časovými úsporami a se zvýšením spokojenosti života, neboť zbývá více energie na to, co je pro daného člověka důležité.
A tam, kde je práce s hranicemi obzvlášť těžká, dává smysl vyhledat odbornou pomoc a trénovat postupné, zvládnutelné kroky.
Inspirace: video k tématu hranic (YouTube) na kanálu Dr. Ettensohna, který se věnuje terapii narcistické poruchy osobnosti: https://www.youtube.com/watch?v=FWavDcuJ8eY.
Otázky pro čtenáře (sebereflexe a praxe)
1. Jaké tělesné signály mě nejspolehlivěji upozorňují, že je čas nastavit hranici (stažení žaludku, napětí v ramenou, únava po setkání)?
2. V jakých situacích jsem spíše příliš otevřený/á (nechávám druhé snadno překračovat moje hranice) a kde naopak působím příliš tvrdě (nastavuji hranice až příliš přísně)? Co způsobuje ten rozdíl?
3. Co patří mezi moje non-negotiables (min. 2 položky) a jak znějí ve dvou větách nahlas?
4. Kdy jsem naposledy introjektoval/a (převzal/a) cizí názor jako „pravdu o sobě“? Co je z toho skutečně moje a co patří druhému?
5. Který vztah v mém životě by nejvíc zlepšilo jediné konkrétní „ne“? Komu ho řeknu a kdy?
6. Kdy sahám po přizpůsobení a „zklidnění situace“ jen ze strachu z opuštění? Co bych udělal/a, kdybych se nebál/a?
7. Co zítra udělám jinak v jedné krátké několikaminutové situaci (jasněji požádám, dřív ukončím, dám termín dalšího kroku)?
Možnost odborného posouzení předpokladů k funkčnímu nastavení hranic
U Verita Diagnostics s.r.o. si můžete objednat screeningové posouzení kvality osobních hranic pomocí Inventáře sociálních kompetencí (ISK), které hodnotí prosazení se, sebekontrolu, flexibilitu chování, naslouchání a ochotu ke kompromisu, a výsledkem je stručná individuální zpráva s celkovým profilem.
Objednávky a dotazy: cagas.petr@gmail.com
Komentáře