Osobnost jako mozaika: Cesta k integraci našich vnitřních vrstev

Osobnost jako mozaika: Cesta k integraci našich vnitřních vrstev

Představa „jedné osobnosti“ jako zcela soudržného celku je velmi zjednodušující, byť u zdravé osobnosti předpokládáme poměrně vysoký stupeň vnitřní integrace. Klinická praxe i introspektivní vhledy totiž ukazují, že naše osobnost není jednolitá, ale vrstevnatá. Je tvořena mnoha „částmi“, které mají vlastní paměť, zdůrazněné nebo utlumené potřeby, způsoby reakce a často i původ v jiném vztahovém kontextu. Některé jsou dětské a zraněné, jiné přísné a hodnotící, další empatické a tvořivé. V terapii se častěji objevuje důraz na „práci s částmi“ – tady snaha tyto vrstvy rozpoznat, vztáhnout se k nim a integrovat je do širšího vědomí (Schwartz, 2023).

Inspirace: Janet, Jung, Freud, systém vnitřní rodiny (IFS)

Francouzský lékař, psycholog a filozof Pierre Janet už koncem 19. století mluvil o „psychických systémech“, které mohou fungovat odděleně, a byl tak předchůdcem moderních teorií disociace (Van der Hart, Nijenhuis, & Steele, 2006). Jungova koncepce komplexů a archetypů (přehledně viz např. Jacobi, 2013) pak ukazuje, že osobnost obsahuje mocné afektivní struktury s vlastním centrem vůle. Model systémů vnitřní rodiny (Internal Family Systems, IFS) Richarda Schwartze pak nabízí prakticky využitelnou mapu vnitřních částí – zraněných „dětí“, ochránců, kritiků i moudrého „Self“ (Schwartz, 2023).

Self (nebo také „centrální Self“) představuje hlubší jádro osobnosti, které není identifikované s žádnou jednotlivou částí. Je to vnitřní vědomí, které je v principu schopné laskavě a s odstupem vnímat různé části, integrovat je a vést (Schwartz, 2023).

S ohledem na přesnější vymezení pojmů je užitečné rozlišovat mezi „Self“ s velkým „S“ a „self“ s malým „s“. Zatímco Self označuje výše uvedené centrální, nefragmentované vědomí schopné vést a integrovat, termín self bývá používán šířeji – například pro jednotlivé aspekty identity, dílčí části osobnosti či různé fragmenty ega, které nemají schopnost vnitřního nadhledu. Toto rozlišení pomáhá lépe porozumět, jaké místo má konkrétní vnitřní hlas nebo část v celkové mapě osobnosti a zda je sama vedením, nebo vedení potřebuje. Self s velkým „S“ je vnitřní vědomí s integračním potenciálem. V terapii bývá práce se Self klíčová, protože představuje opěrný bod pro vnitřní změnu a uzdravení (Schwartz, 2023).

Schwartzova koncepce je blízká Sullivanovu pojetí osobnosti (k Sullivanovu interpersonálnímu směru psychoanalýzy viz Mitchell & Black, 1999), podle nějž je klíčem k růstu schopnost integrovat odmítané a zahanbením zatížené aspekty self. Právě tyto části, které byly kdysi vytěsněny kvůli ohrožení vztahové vazby nebo strachu ze zesměšnění, mohou obsahovat hluboké zdroje tvořivosti, vztahovosti či autentického projevu, pokud jsou přijaty a bezpečně reintegrovány (Sullivan, 1953). Sullivan kladl důraz na dynamiku vztahů jako klíč k porozumění osobnosti a věřil, že vyloučené části self vznikají ve vztahu k druhým, a ve vztahu mohou být také vyléčeny.

IFS je v tomto smyslu cílenější a individualizovanější než Freudovo tripartitní dělení psychiky neboli Freudův strukturální model (Id – Ego – Superego), které více odráží vývojovou trajektorii pudů a psychických obran než jemněji mapovanou komplexnost osobnosti jako bohatého systému vnitřních částí. Nicméně i tento Freudův model  (Freud, 1923) lze v rámci koncepce vrstev reinterpretovat: Id odpovídá nevědomým impulsům, Superego převážně přísným introjektům rodičů a Ego se pokouší tyto síly vyvažovat a organizovat. Freudovo členění je tak stále podnětné, je však mnohdy vhodné pátrat po dalších dílčích vnitřních vrstvách/“vnitřních postavách“, jejichž jádro se utvářelo v konkrétních významných vztazích.

Obrázek 1 - Osobnost jako mozaika. Zdroj: ChatGPT.

Vrstva osobnosti jako dominanta obrany?

Z klasické psychodynamické teorie vyplývá zásadní myšlenka: Osobnost se často jeví jako „dominanta určité obrany“ (McWilliams, 2015). Osobnost schizoidní je ztělesněním obrany stažení a úniku do fantazie; narcistická obrana vytváří „já“ nadřazené, abychom nemuseli cítit bolest z pocitu nedostatečnosti. Pokud se identifikujeme jen s jednou vrstvou (např. přísným kritikem, zraněným dítětem nebo racionalizujícím pozorovatelem), ztrácíme kontakt s celkem a naše osobnost se stává rigidní.

Příklad klienta D.: Mapa vnitřních postav

Klient D., vzdělaný muž v mladším středním věku, ve své psychodynamické mapě rozpoznává více vnitřních postav: Zranitelné vnitřní dítě, úzkostnou matku, chaotického otce, ztracenou milenku i moudrého pozorovatele. Právě tato poslední postava – „ten, kdo ví, ale nesoudí“ – symbolizuje introspektivní schopnost, která může být zdrojem hlubší integrace, ale také racionalizačních úniků. Podobně jako u schizoidní obrany, i zde hrozí riziko odpojení od emoční reality. Na druhé straně však umožňuje propojení jednotlivých částí a ztělesňuje schopnost nadhledu a laskavé neutrality.

Disociativní porucha identity: Extrém v oddělení vrstev osobnosti

Disociativní porucha identity (DID) představuje extrémní podobu rozdělení osobnosti do jednotlivých částí. Tyto části mají vlastní vědomí, paměť i styl projevu. Dlouho byla považována za vzácnou, dnes však empirická data (Sar, 2011; Brand et al., 2016) ukazují, že se vyskytuje častěji, než jsme si mysleli. Typicky je spojena s opakovaným traumatem v dětství a nedostatkem vztahové opory. Prevalence v reprezentativním souboru dospělé ženské populace vychází u DID na 1,1 %, toto zjištění je odvozeno ze strukturovaného klinického interview u souboru 648 tureckých žen (Şar et al., 2007); turecké údaje o prevalenci disociativních poruch jsou přitom v celkem dobrém souladu s daty ze Severní Ameriky (Sar, 2011).

Na rozdíl od běžného zážitku vrstev u zdravých jedinců, u kterých jednotlivé části osobnosti koexistují a spolupracují pod vedením centrálního Self, dochází u DID k dramatické fragmentaci vědomí a paměti. Vnitřní Self je oslabeno, nebo není schopno udržet kontinuitu mezi jednotlivými částmi. Společné je však to, že i u DID zůstává potenciál integrace, pokud je vytvořen dostatek bezpečí a struktury. Terapie se nesnaží části potlačit, ale navázat mezi nimi vztah, podpořit spolupráci a zajistit bezpečí (Van der Hart et al., 2006).

Mechanismus vzniku DID je spojen s opakovaným traumatem v období, kdy ještě není plně vyvinuta schopnost integrace zážitků. Osobnost se rozděluje do oddělených subsystémů, aby uchránila jádro Self před zaplavujícím utrpením. Introjekce hraje významnou roli ve formování částí: Traumatizující rodič nebo jinak ambivalentní péče může vést k vytvoření vnitřního kritika, trestajícího „hlasu“, nebo naopak „ochránce“ či „útočníka“, který zastupuje zpožděné emoce a propůjčuje jim důraznější hlas. Když se taková část projeví, tedy „vyplave na povrch“ něco, co je u daného člověka překvapivé v kontextu jeho běžné osobnosti  ̶  tak přirozeným způsobem, jak může komunikační partner reagovat, je např. věta: „Co to do tebe vjelo?“  Mezi další obranné mechanismy, které se podílejí na vzniku vrstev, patří disociace, vytěsnění (tedy nevědomé vyloučení nepříjemného obsahu z vědomí), projekce, idealizace, splitting (štěpení) a identifikace s agresorem.

Přitom je pro účely porozumění problematice zvláště důležité odlišit splitting od disociace. Splitting je především afektivní obranou, při níž jsou protikladné emoce striktně odděleny – například člověk vidí někoho jako „zcela dobrého“ nebo „zcela zlého“, bez schopnosti pociťovat ambivalenci. Afekt je přitom zažíván v rámci jednotného Self, ačkoli jednostranně a tedy pokřiveně. Disociace naopak znamená rozdělení vědomí – část zážitku, včetně emočního a kognitivního kontextu, je oddělena od hlavní linie vědomí, což může vést až ke vzniku výrazně separovaných „částí“ se svou vlastní identitou a pamětí.

Nancy McWilliams  (McWilliams, 2015) ve své Psychoanalytické diagnóze v kapitole o disociaci vlastně docela jednoznačně uznává, že klasická psychoanalýza není nejlépe vybavená k léčbě DID, a hojně cituje jiné, specializovanější terapeutické přístupy. Důvodem je, že analytická metoda předpokládá stabilní „pozorující ego“, které lze interpretovat a posilovat. U DID je však kontinuita ega oslabena, a tudíž je třeba nejdříve vybudovat základní bezpečí, stabilitu a schopnost regulace – až poté může následovat hlubší práce s obsahem.

Archetypy, komplexy a „srdcím jungiánů“ blízká astrologická symbolika

Komplexy (Jacobi, 2013) lze definovat jako afektivně nabité shluky představ, emočních vzpomínek a vztahových zkušeností, které mohou fungovat jako samostatné subsystémy psychiky. Jsou často spojeny s určitým archetypem, který jim dodá hlubší významovou matrici. Například mateřský komplex může zahrnovat nejen idealizovanou lásku a péči, ale i ambivalenci, závislost, strach ze ztráty nebo potlačení vlastní individuality.

Archetypy jsou univerzální symbolické vzorce, které existují v kolektivním nevědomí a projevují se v mýtech, snech, umění i psychickém životě jednotlivce. Jsou jako „pradávná dramatická role“, do níž se naše vnitřní části mohou vtisknout – Matka, Otec, Milenka, Vůle, Oběť, Léčitel atd. Patrně vyvěrají z částečně geneticky přenášených předobrazů o emočně nabitých významných vztazích a rolích, se kterými se může člověk v životě setkávat.

Archetypální témata je užitečné si přibližovat na symbolické úrovni, vynikajícím jazykem pro přiblížení významu je  ̶  jak ostatně Jung uznával  ̶  bohatý a květnatý jazyk pocházející z ezoterické tradice, tedy např. z tarotu a astrologie. Astrologicky souvisí Měsíc s citlivou, regresivní částí (vnitřní dítě), Saturn se strukturovaným kritikem (část superega), Neptun s úniky do snů a transcendence (disociace i inspirace), Slunce s vědomým Self. Symbolika tak pomáhá vytvářet jazyk pro to, co ještě není racionálně formulovatelné, a podporuje léčivý proces integrace mezi vědomou a nevědomou částí osobnosti.

Jak samostatně částečně identifikovat své vrstvy (klidně ještě před terapií)

Před terapeutickou prací je užitečné zkusit pozorovat a popsat vlastní reakce jako projevy různých částí osobnosti. Pomoci mohou tyto otázky:

• Když reaguji přehnaně, která část se ve mně asi ozvala?

• Kdy jsem naposledy slyšel/a ve své hlavě kritický hlas? Co mi říkal? Podobalo se toto sdělení tomu, co mi říkal někdo reálný z mé minulosti? 

• Představím si sebe sama jako malé dítě. Co si moje vnitřní dítě přeje? Čeho se bojí?

• Co bych řekl/a jako svůj moudrý pozorovatel?

• Jsou situace, kdy se cítím úplně jinak – jako jiný člověk? Co dělám a říkám? Z jaké mé „části“ takové jednání vychází?

  
  

Je užitečné zkusit si tyto části popsat, pojmenovat a vnímat jako součásti většího celku. Nejsme ani jen jedno já, ani jejich chaos. Jsme souhrou. Je užitečné snažit se o vlídný, respektující vnitřní dialog mezi našimi částmi.

Závěr: Integrace není unifikace

Cílem práce s vrstvami osobnosti není všechny části „sloučit“ do jednoho já, ale přiznat jejich existenci, porozumět jejich původu a usnadnit vnitřní dialog. Terapie – zvlášť pokud pracuje se symbolickými nástroji (např. imaginace, hypnóza s integrací příběhu, jungiánská práce s archetypy s využitím astrologické symboliky) – může pomoci tyto části propojit, pochopit a integrovat. Vznikne tak nejednolité, ale o to hlubší vědomí self, které zahrnuje polaritu zranitelnosti i síly (a tedy větší toleranci k sobě samému); minulosti i potenciálu; pevnější a přitom bohatší identity.

Další zajímavou kapitolou je vzájemná reakce různých vrstev osobnosti vůči vrstvám osobnosti partnera nebo jiného blízkého člověka. Umožňuje to vydatně popsat různé aspekty vztahové dynamiky: Ale to blíže probereme až v nějakém budoucím článku.

Otázky k zamyšlení a komentářům

• Co vás v článku nejvíce překvapilo nebo zaujalo?

• S jakou vnitřní částí popsanou v textu se nejvíce ztotožňujete – a proč?

• Změnil se po přečtení článek váš pohled na „jednotnou“ osobnost?

• Máte zkušenost s prací se svými vnitřními částmi – v terapii nebo i mimo ni?

• Jaký obraz nebo metafora pro Vaši osobnost vás napadá po přečtení článku?

Použité zdroje

Brand, B. L., Loewenstein, R. J., & Spiegel, D. (2016). Dispelling myths about dissociative identity disorder: Treatment guidelines and research. Psychiatry, 77(2), 169–189.

https://doi.org/10.1521/psyc.2014.77.2.169

Freud, S. (1923). Das Ich und das Es. Internationaler Psychoanalytischer Verlag.

Jacobi, J. (2013). Psychologie C.G. Junga. Portál.

McWilliamsová, N. (2015). Psychoanalytická diagnostika: Porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu. Praha: Portál.

Mitchell, S. A., & Black, M. J. (1999). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Triton.

Sar, V. (2011). Epidemiology of dissociative disorders: An overview. Epidemiology Research International, 2011, 1–8. https://doi.org/10.1155/2011/404538

Şar, V., Akyüz, G., & Doğan, O. (2007). Prevalence of dissociative disorders among women in the general population. Psychiatry Research, 149(1–3), 169–176. https://doi.org/10.1016/j.psychres.2006.01.005

Schwartz, R. (2023). Tohle všechno jsem já. Portál.

Sullivan, H. S. (1953). The interpersonal theory of psychiatry. W W Norton & Co.

Van der Hart, O., Nijenhuis, E. R. S., & Steele, K. (2006). The haunted self: Structural dissociation and the treatment of chronic traumatization. W. W. Norton & Company