Integrace Já a cesty k uzdravení: Od Kohutovy selfpsychologie k terapeutické praxi

PhDr. Petr Cagaš & PhDr. Lenka Bastlová

Chatrný dům se může drolit i v relativním klidu, zatímco pevný dům ustojí i bouři – stejně jako Self.

Obrázek 1: Domy (zleva doprava) jako metafory pro narušení integrace Self a oslabení funkční kapacity Self – chatrný dům v klidném počasí symbolizuje křehkou, neintegrovanou strukturu Já, zatímco pevný dům odolávající bouři představuje zachované, ale dočasně přetížené Self. Zdroj: ChatGPT (2025).

V psychodynamické terapii se ukazuje, že mnoho hlubších potíží našich klientů nevyplývá z pouhých „symptomů“, ale z narušené nebo nedostatečně rozvinuté struktury Self – tedy z nespojitého prožívání vlastní identity, soudržnosti a z vyplývajícího snížení pocitu vitality. Tento článek primárně přibližuje myšlenky Heinze Kohuta a konfrontuje je s poznatky o snížené integraci Self u různých psychických poruch. Vysvětlujeme klíčové pojmy jako je porucha integrace Self versus porucha funkční kapacity Self (Meissner, 2008) a ukazujeme jejich praktické důsledky pro terapii.

Selfpsychologie Heinze Kohuta a význam Self v duševním zdraví

Heinz Kohut (1971, 1977) představil koncept Self jako ústřední struktury osobnosti, jejímž jádrem je touha po soudržnosti, kontinuitě a smyslu. Pokud je vývoj Self narušen (např. z důvodu emočně nedostatečného nebo nesynchronního zrcadlení v dětství), dochází k fragmentaci nebo poruše integrace Self.

Důležitý byl jeho objev tzv. selfobjektů (self-objects) – vztahových osob, které pomáhají utvářet a udržovat stabilitu Já. Pokud tyto objekty (např. rodiče) selhávají, dochází k narušenému vývoji Self a tím i ke zvýšené zranitelnosti vůči psychickým poruchám, zejména vůči hraniční a narcistické organizaci osobnosti (Kohut, 1971). V tomto se Kohutovo pojetí blíží Kernbergovi (1975) a dalším psychoanalytikům, zvláště teoretikům objektních vztahů (blíže např. viz Mitchell & Black, 1999), kteří také kladou důraz na souvislost raných vztahových zkušeností s vývojem zdravých psychických struktur.

Porucha integrace vs. porucha kapacity Self: Jak je rozlišit?

• Porucha integrace Self znamená, že osobnost není jednotná – člověk prožívá sám sebe jako vnitřně rozštěpeného, nestabilního, oscilujícího mezi různými stavy Self (self-states). Osobnost tak není příliš konzistentní napříč různými situacemi, je snadno „smýkatelná“ vnějšími vlivy a očekáváními okolí. Typicky se porucha integrace Self vyskytuje u hraniční poruchy osobnosti, ale i u disociativních poruch či chronických traumat.

  
  

• Porucha funkční kapacity Self se projevuje neschopností zvládat stres, regulovat emoce, tolerovat frustraci nebo udržet motivaci. Takový člověk může mít poměrně soudržné Self, ale chybí mu "výkonová kapacita" v určitých oblastech – funkční kapacita zvládnout životní nároky. Porucha kapacity Self má obvykle více ohraničený dopad na život daného jedince (například na určitou životní doménu nebo na určité období, kdy jsou symptomy poruchy zvláště omezující  ̶  například u depresivní epizody).

Příklady:

• Klient s poruchou integrace Self může v pondělí cítit lásku k partnerovi a ve středu ho nenávidět – obojí prožívá autenticky, bez možnosti sjednotit tyto pocity.

  
  

• Klient s poruchou kapacity Self sice chápe své emoce, ale ochromí jej neúspěch v práci nebo partnerský konflikt – přestává proto „fungovat“ na své obvyklé úrovni zvládání životních nároků.

Kdy je narušena integrace Self a kdy funkční kapacita?

(A proč to obojí může bolet stejně?)

Pro lepší orientaci rozlišme, které psychiatrické poruchy primárně zasahují strukturu Self (jde u nich o narušení soudržnosti a koherence „Já“), a které ovlivňují spíše jeho funkční kapacitu (tedy schopnost „já“ zvládat život, emoce, vztahy).

Níže uvádíme přehledovou tabulku č.1, která zohledňuje relevantní diagnózy dle MKN-11 (ICD-11; World Health Organization[WHO], 2019).

Tabulka č. 1: Typické narušení integrace Self x funkční kapacity Self u psychických poruch

Diagnóza	Porucha integrace Self	Porucha funkční kapacity Self	Komentář
Disociativní porucha identity (DID)	výrazná	sekundárně	Self je rozštěpené do autonomních subsystémů (stavy Self; self-states).
Hraniční porucha osobnosti (BPD)	výrazná	současně	Difuzní identita, afektivní nestabilita, přepínání stavů Self.
Komplexní PTSD	středně těžká	výrazná	Fragmentace paměti, emoční odpojení, afektivní kolapsy.
Schizofrenie	těžká (v pokročilé fázi)	variabilní	Ztráta autonomie Já, porucha testování reality, regresivní funkce Self.
Těžká deprese (MDD)	sekundární	výrazná	Self je intaktní, ale vyhaslé, zahlcené pocity viny a beznaděje.
Panická porucha / GAD	minimální	výrazná	Self neudrží kontrolu nad afektem; Já zůstává stabilní.
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD)	zachováno	středně	Self je rigidní, ale trvalé – selhává v kognitivní flexibilitě.
Narcistická porucha osobnosti	zranitelná forma	mírně až středně	Self je grandiózní, ale křehké – vnitřní vakuum, oscilace ve vztazích (reakce na očekávání, tedy přepínání stavů Self).

Tabulka č. 1 obsahuje v nové verzi mezinárodní klasifikace nemocí definovanou variantu posttraumatické stresové poruchy v podobě komplexního PTSD (Cloitre et al., 2014), což je diagnóza, u které se oproti PTSD projevuje těsnější vztah mezi traumatickými časnými zkušenostmi a vývojem osobnosti.

Klíčové shrnutí:

• Strukturální deficit ( = projev nízké integrace Self) znamená, že člověk není schopen sám sebe vnímat jednotně či stabilně, neboť je identita obvykle narušená silnými obranami, které kompenzují nedostačný rozvoj psychických struktur/organizace osobnosti.

  
  

• Funkční deficit ( = obtíže s funkční kapacitou Self) znamená, že člověk „ví, kdo je“, ale není schopen tuto identitu „udržet v chodu“ – např. kvůli přetížení, úzkosti, únavě nebo poruše regulace emocí.

  
  

„Bolest“ může být přitom stejně silná

Tento bod je zásadní:

Klient s těžkou depresí (strukturálně zdravé Self) může trpět stejně intenzivně jako klient s hraniční poruchou.

Rozdíl je v dynamice – nikoliv v hloubce utrpení. Zatímco u BPD je bolest často chaotická, roztříštěná a vztahová; u deprese (MDD, major depressive disorder) je vnitřní bolest tichá, statická, pronikavá.

Poruchy Self mezi osou I. a osou II.: Strukturní vs. funkční dimenze

V této pasáži ještě zpřesníme rozlišení mezi různými psychickými poruchami s ohledem na vztah k narušení Self.

I když současná mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11; WHO, 2019) již nepoužívá systém vícedimenzionálních os, je didakticky užitečné připomenout dřívější rozlišení z amerického diagnostického manuálu duševních poruch DSM-IV mezi osou I. (symptomatické, epizodické poruchy) a osou II. (poruchy osobnosti). Toto členění pomáhá pochopit rozdíl mezi poruchou funkční kapacity Self a poruchou integrace Self.

Obecně můžeme říci, že porucha funkční kapacity Self odpovídá spíše fenoménům dřívější osy I. – jde o dočasné či situačně podmíněné oslabení výkonových funkcí Já, například při depresivní nebo úzkostné epizodě. Základní struktura osobnosti zůstává zachována, Self je v jádru soudržné, avšak dočasně „přetížené“ či vyčerpané. Tyto potíže dobře reagují na farmakoterapii nebo na krátkodobé, strukturované formy terapie (např. KBT, DBT, ACT). Prognóza bývá příznivá, protože po odeznění stresoru či úpravě neurobiologické rovnováhy se Self obvykle vrací ke své původní úrovni funkčnosti.

Oproti tomu porucha integrace Self se přibližuje fenoménům dřívější osy II., tedy poruchám osobnosti. Jde o strukturální narušení identity – Self není plně integrováno, prožívání je fragmentované, vztahy například oscilují mezi idealizací a devalvací a „nákladné“, tedy zkreslující obrany často slouží k udržení základní psychické soudržnosti. Tyto obtíže jsou chronické, zasahují napříč životními oblastmi a nelze je redukovat na přechodnou epizodu. Farmakoterapie zde může tlumit sekundární symptomy (např. úzkost, afektivní nestabilitu), ale jádro potíží – narušená identita, neschopnost unést ambivalenci a kolísavé sebehodnocení – vyžaduje především dlouhodobý, vztahově-reparační terapeutický proces. Podrobněji se k terapeutickým modalitám dostaneme níže v textu.

Také z hlediska prognózy je rozdíl zřejmý: Funkční oslabení Self má většinou dobrou krátkodobou prognózu, zatímco strukturální narušení Self představuje celoživotní výzvu, u níž lze očekávat spíše postupnou transformaci osobnosti než úplné „vyléčení“.

Pokud jde o subjektivní utrpení, může být u poruchy integrace Self paradoxně méně vědomě pociťované – silné obrany (idealizace, disociace, projekce, intelektualizace) často bolest částečně maskují. Přesto jde o hlubší formu psychického utrpení, neboť se týká samotné soudržnosti prožívání a identity. Klient s poruchou integrace Self netrpí pouze příznaky, ale trpí sebou samým – prázdnotou, vnitřním chaosem či pocitem ztráty Já. Tato bolest bývá existenciální a dotýká se hlubokých úrovní osobnostní struktury.

Kazuistika – pacientka Šárka, 41 let

Pacientka 41 let, přichází po hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Původně vystudovala zdravotnickou školu, získala atestaci z intenzivní medicíny. Dlouhodobě se vyznačuje vysokou profesní zodpovědností a výkonem, avšak za cenu výrazného psychického napětí.

Rodinné prostředí bylo nestabilní – otec chronický alkoholik, emočně nepřístupný, matka úzkostná a manipulativní. V dětství pacientka postrádala emoční podporu a cítila se osamocená. Vztah s mladším bratrem je spíše povrchní.

V současnosti žije s partnerem, se kterým se potkala na hospitalizaci, který má kriminální minulost a vykazuje manipulativní chování. Pacientka si jeho vliv začíná uvědomovat, ale ze strachu ze samoty v partnerském vztahu setrvává.

Na jaře 2025 byla hospitalizována pro depresivně-úzkostné obtíže; objevovaly se pocity vnitřního chaosu, flashbacky z dětství, derealizace, panické ataky, strach ze „šílenství“, potíže s hranicemi, sebezapření a sebekritika. Typická je ambivalence ve vztazích – silná touha po blízkosti i vědomí jejich destruktivity.

Psychodynamicky lze tyto obtíže chápat jako důsledek vývojového traumatu a poruchy soudržnosti Self dle Kohuta:

• Nedostatečné zrcadlení, jež vedlo k vytvoření pocitu nízké sebehodnoty a potřeby vnější validace. Pacientka v dětství postrádala emočně vřelou a empatickou reakci ze strany rodičů – otec byl často opilý a nepřístupný, matka úzkostná a zahlcená vlastními problémy. Chybělo potvrzení její hodnoty a jedinečnosti. To vedlo k rozvoji nízké sebehodnoty a závislosti na vnější validaci, která se dnes manifestuje jako: potřeba být „milována za každou cenu“, nadměrná sebekritika a tendence k sebezapření ve vztazích.

  
  

• Narušená idealizace, jež se projevuje např. ve vnímání partnera jako opory, přestože vztah je destruktivní. Rodiče neplnili funkci stabilních a silných opěrných bodů. Otec jako autorita selhával, matka byla psychicky labilní. Nebylo možné si vytvořit zdravou idealizaci, která by posílila stabilitu Self. V dospělosti dochází k regresi této potřeby – partnerovi, přestože je manipulativní, přisuzuje význam, který jí má poskytnout bezpečí, ale zároveň v ní vyvolává destruktivní dynamiku.

  
  

• Potřeba fúze → Pacientka vykazuje známky narušeného vnímání identity – cítí se rozštěpená, „ztracená sama sobě“. Potřebu propojení a potvrzení vlastní existence naplňuje skrze druhé – i za cenu vlastního vyčerpání a ztráty hranic.

  
  

• Fragmentace Self → Projevy jako zahlcení myšlenkami, derealizace, disociativní „přepnutí“ do fungujícího módu či úzkost z rozpadu vlastního Já jsou projevem nedostatečně integrovaného Self – vnitřní konstrukce Já je křehká, snadno se drolí pod tlakem emocí nebo stresu. Pacientka ztratila jasné vnímání sebe sama, což se projevuje i v nejistotě ohledně vlastních potřeb, hodnot i hranic.

Můžeme tedy shrnout, že se jedná o chronickou poruchu Self v kontextu komplexního vývojového traumatu manifestující se trvalým vnitřním napětím, úzkostí a vztahovou závislostí. Terapie se zaměřuje především na budování stabilního terapeutického vztahu s důrazem na posilování hranic, sebehodnoty a identity. Důležitým tématem je také podpora autonomie jako protiklad vztahové závislosti.

Terapie zaměřená na posílení Self vs. „techničtější“ přístupy

Kohutovská terapie (a její následovníci jako Stolorow, Bacal, Masterson) (Stolorow et al., 1987)  staví na vztahově orientovaném zrcadlení, empatii, přijetí a vytváření prostředí, kde se může Self postupně integrovat. Zde nehraje primárně roli "správné vysvětlení", ale korektivní zkušenost opravdového vztahu.

Naproti tomu kognitivně-behaviorální terapie nebo její aplikace u hraniční poruchy v podobě DBT se více zaměřují na posílení funkční kapacity Self – zlepšení dovedností, regulace emocí, identifikace maladaptivních schémat (Linehan, 1993).

Oba přístupy mohou být užitečné – záleží také na osobnosti klienta:

• Lidé imaginativní, introspektivní, s vyšší otevřeností ke zkušenosti (viz Costa & McCrae, 1992) více profitují z přístupů zaměřených na vztah a symboliku Self.

  
  

• Lidé praktičtí, s nižší introspekcí preferují spíše strukturované metody, které jim dávají návod „co dělat“.

Podobně zmiňuje výzkumník faktorů účinné psychoterapie Timuľák s odkazem na Beutlera a Harwooda (2000), že lidé s odlišným osobnostním stylem relativně více těží z vnitřního přístupu (vlastně „na Self zaměřeného“) nebo z vnějšího přístupu (orientovaného na budování dovedností, což více podporuje funkční schopnosti Self) (Timuľák, 2006, s. 31): „Terapeutická změna je největší, existuje-li relativní rovnováha intervencí, buď když se upřednostňuje:

1.      Budování dovedností a odstraňování symptomů, jde-li o externalizující pacienty; nebo

2.      vhled a na vztah zaměřené procedury, jedná-li se o internalizující pacienty.“

Vnitřní vs. vnější cesta k uzdravení: Dvě trajektorie, jeden cíl?

Terapie tedy může být zaměřena dvojím směrem:

• Vnitřní cesta: Pracuje s hlubšími strukturami osobnosti, podporuje integraci Self, schopnost nést ambivalenci, zpracování stínu, návrat ke skutečnému, autentičtějšímu „Já“. Tato cesta je typická pro psychodynamickou (McWilliam, 2011), existenciální (Yalom, 2006) a humanistickou terapii (Rogers, 1961).

  
  

• Vnější cesta: Cílí na zvládání příznaků, osvojení dovedností, behaviorální regulaci, změnu myšlení. Je charakteristická pro kognitivně-behaviorální směry jako je KBT, DBT (Linehan, 1993) nebo ACT (Longmore, R. J., & Worrell, 2007).

U mnoha klientů (např. tzv. skrytí borderline) se ukazuje, že kombinace obou cest je nejúčinnější: potřebují být nejen funkčnější, ale zároveň více „doma v sobě“.

Mýtus: „Když odstraníte příznak, objeví se jiný“

Tradovaná obava, že odstranění příznaku technikami KBT či behaviorální terapie „přesune“ potíže jinam, se empiricky nepotvrzuje. Přehledy studií (Longmore & Worrell, 2007; Hofmann et al., 2012) ukazují, že:

• KBT techniky mnohdy vedou k trvalému zmírnění symptomatiky,

  
  

• není běžné, že by po odstranění např. fobií „vystřelila“ jiná forma patologie,

  
  

• naopak, mnoho klientů po ústupu příznaku zažívá úlevu a zvýšení sebevědomí.

Kdy se přesto může objevit nové utrpení?

Obvykle tehdy, když je příznak sekundárním obranným projevem hlubšího strukturálního deficitu – např.:

• u hraniční struktury,

  
  

• těžkého narcistického zranění,

  
  

• komplexního vývojového traumatu.

  
  

V těchto případech může zmizení příznaku uvolnit přístup k hlubšímu konfliktu – nikoliv ovšem proto, že by terapie „ublížila“, ale proto, že odstranila první vrstvu obrany. Zde je nutné přidat vztahově orientovaný přístup.

Může i technika uzdravit Self?

Ano – výzkumy ukazují, že i zdánlivě jednoduché techniky  ̶  např. mindfulness (Hölzel et al., 2011), identifikace kognitivních schémat, dechová cvičení  ̶  mohou vést k:

• posílení regulační funkce Self,

  
  

• obnovení pocitu vlivu na vlastní život a kontinuity Já,

  
  

• a dokonce k dílčí reparaci integrace Self, zejména pokud jsou dosažené změny v kontrole vlastního života zažívány jako úspěšné (mastery experience; viz Bandura, 1997).

To je zvláště pravděpodobné u klientů, kteří nikdy neměli možnost pocítit vliv, kontrolu nebo účinné zvládnutí stresu.

Mozek, tělo a Self: Technologické cesty k integraci? Kognitivní trénink a integrita Self

Kognitivní trénink (např. nácvik pozornosti, pracovní paměti, exekutivních funkcí) může posílit:

• metakognici (vědomí toho, co se děje v mé mysli),

  
  

• vnímání kontinuity výkonu („zvládnu to, co jsem dřív nezvládl“),

  
  

• zlepšení funkční kapacity Self – schopnost plánovat, rozhodovat, řešit problémy.

  
  

Tím vzniká zkušenost koherentního „Já jako činitele“, což je jádrový prvek integrace Self.

Například člověk s chronickým traumatem, který se díky tréninku naučí lépe řídit pozornost, může poprvé zažít:„Já ovládám svou pozornost – ne ona mě; výkyvy pozornosti mě nerozhodí.“To je přímý krok ke strukturálnímu posílení jáství (Siegel, 2010).

Závěr

Narušení Self – ať už v rovině integrace nebo funkční kapacity – představuje často hlubší jádro psychické bolesti než samotné příznaky (McWilliams, 2011). Terapie, která na něj cílí, musí být citlivá, stabilní a přizpůsobená osobnosti klienta.

V tomto směru byl Heinz Kohut (1971, 1977) praktickým inovátorem: zatímco Freud popsal dynamiku psychických instancí (Id, Ego, Superego), Kohut elegantně přesunul pozornost k samotnému organizujícímu centru osobnosti – Self. Tím, že ukázal, jak Self vzniká v kontaktu se vztahovými objekty (self-objects), položil základ k rozlišení dvou základních typů poruch:

1. těch, kde je Self strukturálně nevyvinuté nebo porušené (např. BPD, DID, komplexní PTSD),

   
   

2. a těch, kde je zachované, ale funkčně oslabené (např. deprese, úzkosti, OCD).

Toto rozlišení má významný dopad na terapeutickou strategii: Zatímco v druhém případě může pomoci technická nebo dovednostní intervence, v prvním je často nezbytný ještě větší důraz na reparativní terapeutický vztah, který umožní dozrání nebo reintegraci Self (Stolorow et al., 1987).

Tím se Kohut přibližuje rogeriánskému a humanistickému pojetí: Také zde je léčivým faktorem empatie, opravdovost, bezpodmínečné přijetí (Rogers, 1961). Jeho myšlení se přirozeně spojuje s existenciálními přístupy, které kladou důraz na autenticitu a sjednocení prožívání (Yalom, 1980).

Kohut tak svým způsobem vytvořil propojení mezi klasickou psychoanalýzou a humanistickým důrazem na osobnost jako celek.

Jeho vize  ̶  léčivého vztahu, který umožní novou integraci Já  ̶   zůstává živou inspirací. A to nejen v psychoterapii traumat, ale i v osobním růstu, kde druhý člověk potřebuje pocítit, že smí být celistvý, a nemusí se spoléhat na zakořeněné obrany, které přejímání vládu nad „Já“, aby umožnily přežívat ve vztahově nehostinném prostředí, které daného jedince v minulosti formovalo.

Zastavte se a zeptejte se sebe

Některé otázky si zaslouží chvíli ticha a poctivou odpověď. Zkuste se na okamžik obrátit dovnitř – bez hodnocení, jen s všímavostí k tomu, co se objeví:

1)      Kdy se cítím nejvíce sjednocený – propojený se svými emocemi, tělem a hodnotami?

2)      Co v mém dětství nejvíce formovalo můj pocit vlastní hodnoty – spíše přijetí a zrcadlení, nebo tlak na výkon a přizpůsobení?

3)      Jakou roli ve mně hraje „vnitřní kritik“ – je mým pomocníkem, nebo spíše vnitřním útočníkem?

4)      Věřím, že se mohu uzdravit skrze vztah – tedy skrze opravdové přijetí druhým člověkem?

5)      Kdy jsem naposledy cítil(a), že mi někdo skutečně rozumí – a jak to ovlivnilo mou schopnost být sám sebou?

6)      Jak bych popsal(a) svůj „vnitřní dům“ – je pevný a odolný vůči bouřím, nebo se snadno rozpadá, i když je venku klid?

Použité zdroje

Bandura, A. (1997). Self-Efficacy: The exercise of control. W. H. Freeman.

Beutler, L. E., & Harwood, T. M. (2000). Prescriptive psychotherapy: A practical guide to systematic treatment selection. Oxford University Press.

Cloitre, M., Garvert, D. W., Weiss, B., Carlson, E., & Bryant, R. A. (2014). Distinguishing PTSD, complex PTSD, and borderline personality disorder: A latent class analysis. European Journal of Psychotraumatology, 5, 25097. https://doi.org/10.3402/ejpt.v5.25097

Costa, P. T., & McCrae, R. R. (1992). Revised NEO Personality Inventory (NEO-PI-R) and NEO Five-Factor Inventory (NEO-FFI). Psychological Assessment Resources.

Hölzel, B. K., Carmody, J., Vangel, M., Congleton, C., Yerramsetti, S. M., Gard, T., & Lazar, S. W. (2011). Mindfulness practice leads to increases in regional brain gray matter density. Psychiatry Research: Neuroimaging, 191(1), 36–43. https://doi.org/10.1016/j.pscychresns.2010.08.006

Hofmann, S. G., Asnaani, A., Vonk, I. J. J., Sawyer, A. T., & Fang, A. (2012). The efficacy of cognitive behavioral therapy: A review of meta-analyses. Cognitive Therapy and Research, 36(5), 427–440. https://doi.org/10.1007/s10608-012-9476-1

Kernberg, O. F. (1975). Borderline conditions and pathological narcissism. Jason Aronson.

Kohut, H. (1971). The analysis of the self. International Universities Press.

Kohut, H. (1977). The restoration of the self. International Universities Press.

Linehan, M. M. (1993). Cognitive-behavioral treatment of borderline personality disorder. The Guilford Press.

Longmore, R. J., & Worrell, M. (2007). Do we need to challenge thoughts in cognitive behavior therapy? Clinical Psychology Review, 27(2), 173–187. https://doi.org/10.1016/j.cpr.2006.08.001

Meissner, W. W. (2008). Narcissism and the self: Psychoanalytic considerations. Journal of the American Academy of Psychoanalysis and Dynamic Psychiatry, 36(3), 461–494.

Mitchell, S. A., & Black, M. J. (1999). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Triton.

McWilliams, N. (2011). Psychoanalytic Diagnosis: Understanding Personality Structure in the Clinical Process (2nd ed.). Guilford Press.

Rogers, C. R. (1961). On becoming a person: A therapist’s view of psychotherapy. Houghton Mifflin.

Stolorow, R. D., Brandchaft, B., & Atwood, G. E. (1987). Psychoanalytic treatment: An intersubjective approach. The Analytic Press.

Timuľák, L. (2006). Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru: Integrativní rámec. Portál.

World Health Organization. (2019). International classification of diseases for mortality and morbidity statistics (11th ed.). https://icd.who.int

Yalom, I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Portál.