Co si z psychologických vlastně textů odnášíme? A proč záleží i na organizaci osobnosti?

PhDr. Petr Cagaš & PhDr. Lenka Bastlová

Obrázek 1 – Různé ladění psychologických publikací i jejich čtenářů a čtenářek. Zdroj: ChatGPT.

Různé úrovně organizace osobnosti významně ovlivňují nejen to, jak žijeme, ale i to, jak rozumíme sobě samým – a jaký dopad na nás mají texty o psychologii, vztazích nebo duševním růstu. Dokonce i čtenáři s podobnými rozumovými předpoklady si z téhož článku odnesou velmi odlišné věci, v závislosti na své schopnosti integrovat informace, rozlišovat nuance a regulovat afekty.

Čtenář s introspektivní kapacitou a relativně integrovaným Self vnímá text ve více vrstvách: Registruje podtóny, skryté předpoklady, přesahy i etický kontext. Naproti tomu čtenář s dezintegrovanou identitou nebo nižší schopností regulovat afekty častěji reaguje buď obranně, nebo selektivně – jeho čtení je mnohdy více "o něm", než "o tématu".

Osobnostní organizace a preference psychologických textů

U lidí s neurotickou úrovní organizace osobnosti se často setkáváme s vyšší mírou reflexivity, sebekritičnosti a vnitřního napětí. Tito lidé nejsou zahlceni chaotickými impulzy či primitivními obrannými mechanismy (jako u hraniční nebo psychotické organizace), ale zároveň nejsou plně integrováni a stabilní (jako u zralé úrovně osobnosti). Právě tato mezifáze jim umožňuje hlubší ponor do složitých témat, protože cítí vnitřní tlak na pochopení, integraci a růst.

Tito lidé tak obvykle inklinují k tématům osobního růstu (hledání cesty, jak porozumět svému chování, emocím a vnitřním konfliktům), zvládání náročných emocí (porozumět dynamice svých vlastních emocí, jako je úzkost, hněv, stud nebo vina; a učit se s nimi zacházet), partnerských vztahů (které často bývají zrcadlem jejich vnitřních konfliktů) nebo existenciální hloubky (otázky ohledně smyslu života, autenticity, konečnosti a hodnotách). V textu si všímají souvislostí, hledají návod k hlubšímu porozumění sobě, mají potřebu integrovat různé pohledy. Pomáhá jim odborná přesnost, ale i metaforická rovina textu. Zásadní pro práci s klienty na neurotické úrovni organizace osobnosti je to, že dokáží přijmout ambivalenci a jsou otevřeni změně perspektivy. Jsou tedy schopni udržet v sobě dva protichůdné pocity, myšlenky nebo perspektivy, aniž by museli jedno z nich popřít.

Jedinci s vyšší hraniční strukturou čtou texty s větším napětím – na jednu stranu hledají porozumění svým vnitřním zmatkům, na druhou stranu je zraňují formulace, které mohou působit jako hodnocení či příliš abstraktně. Oslovují je příklady, živý jazyk, důraz na vztahovost. Nejvíce jim pomáhají texty, které propojují emoční autenticitu s pochopením mechanismů, které „nedělají ze čtenáře pacienta“.

Střední a nižší hraniční úroveň je často citlivá na jazyk (snadno se cítí nepochopení či obvinění), a zároveň velmi touží po uznání a srozumitelném výkladu. Osloví je konkrétní příběhy, které vyvolávají emoční rezonanci a zároveň ukazují cestu. Pokud je článek příliš odborný, může být odmítnut („moc chytré“), pokud příliš zjednodušený, může být napaden („to je nesmysl“). Klíčové je zachovat lidský tón a naději.

Psychoticky organizovaný čtenář může text vnímat roztříštěně, vybírat si symboly a věty, které souzní s jeho vnitřní logikou. Připomínáme, že je psychotická úroveň organizace osobnosti odborný psychodynamický pojem – neznamená automaticky, že má člověk psychotickou poruchu, ale že jeho vnímání sebe a reality je křehčí a více fragmentované. Takový čtenář mnohdy není schopen sledovat delší výkladovou linii, ale může jej oslovit obraz, metafora, symbolický jazyk. Pomáhá rytmus, struktura, opakování – a především absence hodnotících výroků. Vhodné jsou texty s jemnou symbolikou, které nekladou přímé nároky na změnu.

Demonstrujme si to na příkladu reakce různých čtenářů na psychologický text, který informuje o výsledku známého experimentu.

Příklad psychologického textu: 

Jedním z klasických experimentů v psychologii, který ukazuje rozdíly v chápání lidské motivace a odpovědnosti, je Milgramův výzkum poslušnosti autoritě z 60. let 20. století. Vybraní účastníci experimentu byli instruováni, aby udělovali "elektrické šoky" jinému člověku při chybných odpovědích. Ačkoli šoky nebyly reálné, účastníci to nevěděli – a většina z nich bez protestu pokračovala až do nebezpečných úrovní, pokud je k tomu vybízel " experimentátor/respektovaný vědec". Výsledky šokovaly: Ukázaly, že poslušnost může převážit nad morálním úsudkem. Avšak právě způsob, jakým lidé interpretují tento výzkum, zásadně závisí na jejich osobnostní struktuře. Někdo v tom vidí ponurý důkaz lidské slabosti. Jiný důkaz obecné důvěry vůči autoritě. A další třeba otázku po tom, co znamená být "dobrý člověk".

Vraťme se k úrovním osobnostní organizace. Vývojově zraleji strukturovaní lidé (např. na neurotické úrovni) četbou podobných textů reflektují více než jen "návod", hledají porozumění zásadním otázkám lidské povahy. Hraničně strukturovaní čtenáři očekávají spíše emoční rezonanci, prožitek nebo vztahové drama. Pro čtenáře s nižší strukturou může být text chaotický nebo hrozivý – a přesto je může oslovit jediná metafora, která souzní s jejich vnitřním světem.

Co si tedy z výše uvedeného textu patrně odnesou hypotetičtí čtenáři?

Neurotický čtenář:

„Bylo to trošku náročné čtení, ale něco se ve mně pohnulo. Zvlášť ta část o tom, jak lidé reagují na autoritu. Připomnělo mi to moji práci... A taky to, jak snadné je racionalizovat rozhodnutí, když se cítíme pod tlakem. Musím víc sledovat, co dělám, když jsem unavený.“

Vyšší hraniční čtenář:

„Působivé. Dost mě zasáhlo to s tím experimentem. Ale některé pasáže byly složité, až moc obecné. Pomohlo mi, když psali o konkrétních lidech. Taky mě zaujala ta část o tom, že i intelektuálně chytří lidé se někdy nechají manipulovat. Možná v tom nejsem sám...“

Střední/nižší hraniční čtenář:

„Já nevím. Něco mi tam vadilo. Možná jak to bylo napsané... tak jakoby přechytrale? A kdo vůbec rozhoduje, co je správné? Ale třeba to s tím Milgramem – to znám z YouTube, je to celkem síla. Přemýšlím, co bych dělal já. Asi bych to taky zmáčkl. Nebo ne?“

Čtenář na psychotické úrovni:

„Tam bylo napsané, že někdo mluvil... a ta část o tom, že realita je složená... to znám. Když čtu, někdy vidím obrazy. Byla tam i věta, která mě uklidnila. Nepamatuju si přesně, která.“

Propracovanější typologie čtenářů psychologických textů: Kdo vlastně čte o duši?

Jak již tušíme, způsob čtení psychologických textů je ovlivněn nejen inteligencí a vzděláním, ale také osobnostní organizací, kognitivním stylem a kulturně-sociální identitou čtenáře. V návaznosti na předchozí úvahy o vlivu struktury osobnosti se zde pokusíme o zjednodušenou typologii psychologických čtenářů – tedy jakési typické shluky, s nimiž se lze v publiku psychologických článků opakovaně setkat. Tato typologie není absolutní ani vyčerpávající – jedná se spíše o klinicko-publicistickou syntézu, jejímž cílem je nabídnout užitečný rámec pro tvorbu čtenářsky vstřícných, a přitom intelektuálně důstojných psychologických textů.

1. Kultivovaní intelektuálové (neurotická až zdravá organizace, vysoká otevřenost)

Tito čtenáři bývají zpravidla vzdělaní, se stabilní identitou a rozvinutou kapacitou pro mentalizaci. Hledají hloubku, kontext, ambivalenci – texty pro ně mají smysl jen tehdy, pokud nabízejí nové perspektivy nebo zneklidňující otázky. Preferují jemný jazyk, metaforu, přesah do filozofie, etiky nebo spirituality. Bývají ovlivněni humanitní kulturou (např. autory jako Jung, Fromm, Winnicott) a často inklinují k zájmům v oblasti terapie nebo umění.

2. „Seberozvojáři“ (vyšší hraniční až neurotická organizace, emoční inteligence + touha po změně)

Tato skupina bývá velmi vděčná – pokud se texty nesnaží působit nadřazeně. Touží porozumět sobě, vztahům, emocím. V textu hledají kombinaci „srozumitelného jazyka“ a „hloubky“. Často prošli terapií nebo se o ni alespoň zajímají. Ocení příběhy, příklady, validaci vlastní bolesti – i konkrétní cesty k uzdravení. Kriticky vnímají příliš „rigidní“ odborný jazyk.

3. Manažeři a obchodníci na vyšší hraniční až neurotické úrovni (výkonově orientovaní, struktura + emoce)

Často úspěšní lidé, kteří hledají především „návod“, „techniku“ nebo „vysvětlení proč se mnou něco nefunguje“. Tón textu preferují praktický, efektivní, s jasnou strukturou – ale zároveň oceňují, když cítí, že autor „rozumí lidské složitosti“. Často se zajímají o aplikovanou psychologii (např. leadership, komunikace, sebedůvěra) a hledají rychle uchopitelné vhledy. Nezřídka disponují nižší mírou tolerance k ambivalenci, ale mají kapacitu ji rozvíjet.

4. „Trošku ztracené duše“ – čtenáři se střední až nižší hraniční strukturou (afektivní napětí, hledání opory)

Texty vnímají skrze afekt – rezonuje v nich hlavně to, co se jich emocionálně dotkne. Pokud se cítí osloveni a nezrazeni, mohou číst opakovaně a hluboce. Vyhýbají se suchému odbornému stylu, potřebují konkrétní příklady, lidskost, uzemnění. Často hledají naději, ale zároveň jsou citliví na jazyk hodnotící nebo příliš složitý, takové vyjadřování je odrazuje.

5. Spirituálně orientovaní čtenáři (proměnlivá struktura, vysoká otevřenost a intuice)

Tato skupina není jednotná, ale sdílí touhu po smyslu, přesahu, propojení s něčím větším. V textech hledají symbolický rozměr, často inklinují k jungiánské psychologii, tarotu, archetypům či práci s částmi (např. IFS – Schwartz, 2021). Často rozvíjejí své vlastní jazykové a obrazové metafory pro duševní procesy.

6. Skeptici a racionalisté (narcistické a rigidně racionální tendence)

Často vysoce inteligentní, ale s nižší mírou emoční introspekce. Jejich kritické nastavení může být někdy zdravě skeptické, někdy však bývá obranné. Potřebují, aby článek „něco dokazoval“, jinak jej odmítnou jako „psychoblábol“. Jsou podezíraví vůči emočně laděným textům, upřednostňují „data a čísla“. V extrémnějších případech reagují sarkasmem nebo ironickým odstupem – často jako obrannou reakcí na téma, které by je mohlo zneklidnit.

Jak psát, aby text byl přínosný i pro méně strukturované čtenáře?

• Používejme příklady a příběhy – umožňují překlenout prostor mezi abstrakcí a živou emoční zkušeností.

  
  

• Vysvětlujme jazykem, který je srozumitelný i emocionálně – nepoužívejme pouze odborné termíny, ale i „vnitřní logiku“.

  
  

• Respektujme, že čtenář není objekt – nekategorizujme ho a nehodnoťme (zvláště ne morálně), ale nabízejme možnosti vidět sám sebe víc do hloubky.

  
  

• Pracujme s vizuálním členěním textu a rytmem – psychicky méně strukturovaný čtenář snadněji vstřebá kratší pasáže, střídání tónu a vizuální oporu (např. boxy, citáty, ilustrace).

  
  

• Neztrácejme narativní kontinuitu – čtenář se potřebuje vracet k hlavní myšlence, aby se v textu „neutopil“.

Závěr: Co si z toho odnést? Hlubší čtení o psychologii může být dosti prospěšné

Psychologické texty nejsou jen nositeli informací – jsou zrcadlem, v němž se může rozpoznat naše vnitřní struktura. To, co si z nich odnášíme, nevypovídá jen o autorech, ale i o nás samotných. Sebereflexe, jakkoli není vždy pohodlná, zůstává klíčovou schopností psychického zrání – a možná i jednou z posledních obranných linií proti zploštění člověka na „funkční jednotku“ neboli „kolečko ve stroji“.

Už raný psychoanalytik Alfred Adler (1937) zdůrazňoval význam biblioterapie – čtení jako prostředek sebepoznání, růstu a propojení s univerzálními tématy lidské zkušenosti. V tomto duchu můžeme chápat i psychologické blogy jako jemné impulsy, které – pokud jsme připraveni – mohou zasáhnout hlouběji než pouhá fakta.

Číst psychologický text tak může být malým, ale významným krokem na cestě k celistvosti. A možná i k takové kultuře, kde schopnost porozumět sobě nebude slabostí, ale tichou formou síly.

Použité zdroje:

Adler, A. (1937). What life should mean to you. H. Allen & Unwin.

Schwartz, R. C. (2023). No Bad Parts: Healing Trauma and Restoring Wholeness with the Internal Family Systems Model. Sounds True.